3 Týdeník Echo

Soumrak bohů. Proč mladí lidé opouštějí náboženství?

ESEJ

Témata: ,

Americká společnost pro zjišťování veřejného mínění Pew Research Center provedla rozsáhlý výzkum religiozity ve 106 státech světa. Analýza výjimečná svým rozsahem se zaměřila primárně na vztah mezi věkem, příslušností k náboženským skupinám a náboženskou praxí. Respondenti byli rozděleni pouze do dvou věkových skupin, mladší ve věku do čtyřiceti a starší od čtyřiceti let. V jedenačtyřiceti zemích starší lidé deklarovali náboženskou příslušnost častěji než mladší, ve dvou zemích tomu bylo opačně (Čad a Ghana) a v 63 zemích nebyl mezi věkovými skupinami statisticky významný rozdíl.

Propast mezi mladými a starými se tedy vyskytovala v méně než polovině sledovaných zemí, zahrnovala však prakticky všechny regiony, které chápeme jako součást kulturního Západu – státy s křesťanskou tradicí, počínaje západní a střední Evropou přes Severní Ameriku a část Jižní Ameriky až po Rusko nebo Austrálii. Mladí lidé méně často považovali náboženství za důležité (s výjimkou Ruska), méně často se denně modlili či pravidelně navštěvovali bohoslužby. Rozdíly byly leckde signifikantní, například v USA zela mezi mladšími a staršími propast v míře náboženské příslušnosti o 17 %, v sousední Kanadě až o 28 %. Naproti tomu na většině území Afriky a Asie se mladí lidé v religiozitě od starších nelišili, v několika málo případech byla mladá generace dokonce pobožnější.

Nová zjištění průzkum nepřinesl: je všeobecně známou skutečností, že Západ se stále víc vzdaluje svým křesťanským kořenům, nevyjímaje přitom žádný region. Ani v zemi, kterou mají Češi tak silně spojenou s katolickým náboženstvím, totiž v Polsku, netvoří praktikující křesťané většinu populace. V případě Španělska, Itálie nebo Irska je přívlastek „katolický“ projevem notorické neznalosti poměrů. Dávné bašty katolicismu se dnes v míře nábožnosti významně neodlišují od protestantského severu.

Demografické a legislativní trendy ve společnosti této proměně zdatně sekundují. Španělsko za vlády katolického autoritáře Francisca Franca mívalo jednu z nejvyšších porodností v Evropě. Dnes s 1,32 porodu na jednu ženu stojí na opačném konci žebříčku. Vláda socialisty Zapatera v zemi legalizovala potraty a v roce 2005 prosadila i homosexuální manželství. Irové si tyto změny schválili rovnou ve všelidovém hlasování, aniž se v zemi našla jediná politická síla, která by zastupovala zájmy katolické menšiny. Nový socialistický premiér Španělska Pedro Sánchez – který se na rozdíl od Zapatera nedostal k moci ve volbách, nýbrž palácovým převratem – je deklarovaný ateista, jenž při svém jmenování odmítl přísahat na bibli a požádal o odstranění kříže z místnosti.

Víry ubývá na Západě, ve světě ne

Důvodů, proč jsou mladí lidé méně religiózní, může být několik. Někteří učenci tvrdí, že lidé lnou k náboženství s přibývajícím věkem, když mají své potomky a uvědomují si vlastní smrtelnost. Vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn k tomu jednou řekl: „Občas lze zaslechnout uštěpačnou poznámku o babičkách modlících se růženec. Říkalo se to, když jsem byl mladý, ale ony jsou tu pořád. A nejsou to ty samé.“ Tento poněkud subjektivní poznatek je vyvažován hlasem vědců, kteří úbytek náboženství v mladé generaci chápou jako přirozenou součást postupující sekularizace Západu.

To je potřeba zdůraznit, jinde totiž víry neubývá. Nejvíce náboženské oblasti zaznamenávají nejrychlejší populační růst, mají mladou populaci a hodně potomků, kteří od náboženství neodpadávají stejným tempem jako jejich – méně početní – vrstevníci na Západě. Při současných trendech se svět nestává méně, nýbrž více náboženským, a to navzdory masivnímu úbytku věřících v některých regionech. Například ve dvacetimilionovém Nigeru s nejvyšší porodností na světě se očekává, že současná populace do roku 2060 naroste více než čtyřnásobně. V této islámské zemi považuje náboženství za „velmi důležité“ 86 % populace. Mezi religiozitou mladých a starých nejsou statisticky významné rozdíly v Africe, na Středním východě či v jižní Asii.

Běžným vysvětlením úpadku religiozity mezi mládeží je hospodářský rozvoj – v rozvinutých společnostech se nikdo nemusí strachovat o každodenní přežití a tragédiím lidé čelí jen nahodile, sporadicky. Podle této teorie by také každá další generace v neustále se rozvíjející společnosti měla být méně náboženská než ta předchozí. Hospodářský rozvoj umožní více lidem vzdělání, byť korelace mezi vzdělaností a mírou religiozity nemusí být kauzální. Z průzkumu Pew Research Center opravdu vyplývá, že lidé čelící neustálému nebezpečí předčasného úmrtí v důsledku hladu, válek nebo nemocí bývají religiózní bez ohledu na věk. Víra jim poskytuje naději a snižuje úzkost.

Nábožensky motivované skupiny ale mohou zvrátit demografický vývoj ve svůj prospěch i ve vyspělých státech. Malou laboratoří tohoto vývoje je Izrael. V roce 2017 byla porodnost izraelských Židů poprvé vyšší než izraelských Arabů. Židé měli v průměru 3,16 dítěte na jednu ženu, zatímco Arabové „jen“ 3,11. Největší zásluhu na tomto boomu mají nábožensky ortodoxní až ultraortodoxní skupiny obyvatel. Oproti zažitým představám je mnoho z nich zároveň sionisty a až na výjimky slouží v armádě, jejich rostoucí populační síla ale neodvratitelně povede k postupné proměně izraelské společnosti. Ještě před dvaceti lety se polovina mladých izraelských Židů považovala za sekulární a pouze 9 % za ultraortodoxní. Dnes počet sekulárních mladých poklesl na 40 % a počet ultraortodoxních vzrostl na 15 %. Zbývající mládež se hlásí převážně k moderní ortodoxii.

Kdo by radil, že by se církve v rozvinutém světě měly změnit, aby zachránily vlastní existenci, má pravdu. Ale pravděpodobně jinak, než zamýšlel. Modernizace totiž nefunguje. Zkušenosti ukazují, že výrazně úspěšnější jsou ty katolické diecéze, které se drží konzervativního stylu, totéž platí v případě protestantských uskupení. Týká se to především vysoce sekularizovaných států typu Francie. Němečtí evangelíci, extrémně liberální v otázkách homosexuality nebo přístupu žen k duchovním úřadům, ztrácejí členy výrazně rychlejším tempem než podobně početní katolíci. Ale ani katolickou církev nepostihl žádný „Františkův efekt“. Počet Italů, kteří chodí do kostela, setrvale klesá.

Kdo trpí, ten věří?

Lidé na teritoriích, kde smrt a strádání jsou na denním pořádku, jsou náboženští, jejich religiozita nicméně koreluje i s dalšími ukazateli: s nízkou mírou vzdělanosti, s chudobou. Jak by se ale s všudypřítomnou destrukcí, smrtí a pocitem ohrožení vypořádala materiálně zaměřená sekulární společnost? Za jakých okolností by se mohli vzdělaní a bohatí zápaďané obrátit k náboženství?

Napovědět nám mohou přírodní katastrofy a teroristické útoky, které ve vyspělém světě, na rozdíl od válek a hladomorů, vystavují stresovým situacím větší skupiny lidí s určitou pravidelností a na různých místech. Dopátrat se relevantních dat není úplně jednoduché, většinou chybějí srovnávací údaje před katastrofou a po ní. Výjimkou je zemětřesení na Novém Zélandu z února 2011, v jehož důsledku zemřelo 185 lidí a tisíce dalších byly zraněny. V zemi tehdy probíhal dvouletý výzkum hodnot ostrovanů, který umožňoval poměřit data z regionu Canterbury, nejsilněji zasaženého zemětřesením, před katastrofou a po ní, a také tento pohyb srovnat s ostatními nezasaženými regiony. Zatímco v zemi došlo za sledované období k celkovému poklesu nábožnosti o 1,6 %, v regionu Canterbury vědce překvapil nárůst ve výši 3,4 % – navzdory dlouhodobému opačnému trendu.

Ekonomka Jeanet Bentzenová v samostatné studii dospěla k závěru, že pokud v oblasti dojde k nepředvídatelné přírodní katastrofě typu hurikánu, tsunami nebo povodně, projeví se to následně mezi lidmi na zvýšeném zájmu o religiozitu. Mezi postiženými hurikánem Katrina v roce 2005 ve Spojených státech deklarovalo prohloubení náboženského cítění 67 % přeživších. Lidé, kteří po katastrofě přilnuli k náboženství, vykazovali nižší míru psychických problémů, hlavně sebevražedných myšlenek, a se ztrátami na životech blízkých a majetku se vyrovnávali lépe.

Silnější náboženskou identifikaci po neštěstí vykazovali i lidé, kteří byli 11. září 2001 v budovách Světového obchodního centra v New Yorku nebo v bezprostřední blízkosti. Po útocích také došlo ke krátkodobému výkyvu směrem nahoru v návštěvnosti bohoslužeb napříč americkou veřejností.

„V neštěstí se vždycky hbitě / vracím k religiozitě. / Jak se však trochu zabydlím, / tak se zas ani nemodlím,“ glosoval Ivan Jirous v Magorových labutích písních. Psal tu báseň v komunistickém vězení, šlo tedy o žitou zkušenost. Lze se domnívat, že život v permanentním ohrožení by přece jen vedl k jisté náboženské renesanci. Vypravovat proto dnes na Západě náboženství pohřeb by bylo stejně krátkozraké jako se domnívat, že mír, bezpečí a blahobyt budou trvat věčně.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.