Jak mě vytočil Milion chvilek pro demokracii

Tím, jak dostala Babišova vláda důvěru Poslanecké sněmovny, byl učiněn poslední krok ke stabilizaci babišovských Nových pořádků: mají otěže pevně v rukou. Tím spíš je samozřejmě zapotřebí, aby k nim byla dříve nebo později i silná a smysluplná opozice. Ta však může vyrůst jen z různosti názorů, z plurality. Nikoli v jednotě, v pluralitě je síla.

Tolik jako úvod k následujícím řádkům, v nichž bych rád vysvětlil, proč mne poslední text (traktát? nebo manifest?) nezávislé iniciativy Milion chvilek pro demokracii dosti vytočil. Považuji to za důležité.

Co vzkazují lídři iniciativy (nebo Mikuláš Minář, který se pod text podepsal): „Celé to naše snažení mělo a má smysl. Statisíce lidí se díky němu spojily, daly najevo svůj názor, a pomohly tak do veřejné debaty vnést důležitý hlas: “to, co se děje, není normální”. Je moc důležité tohle říkat dál a nikdy si nezvyknout na to, že nám vládnou lidé bez hodnot a bez kompetencí. Však on na to Babiš nakonec dojede. My si teď přes prázdniny trochu odpočineme a na podzim dáme vědět, co dál.“

To je sdělení adresované primárně statisícům signatářů výzvy, ale druhotně i těm, kterým se dnešní poměry vůbec nelíbí, ale výzvu nepodepsali, tedy například mně. Přiznám se, že se mi moc nechce čekat na to, až si pan Minář odpočine a řekne mi, co dál. Naopak cítím potřebu říci k jeho (či snad jejich) textu něco hned a rovnou.

Nešťastné mi připadá především toto: Důvěrou vládě se Nové pořádky etablovaly. Ve společnosti docela logicky zavládla jakási deprese a apatie, posílená ještě zcela obvyklou prázdninovou netečností a lhostejností k „velkým“ tématům. Je paradoxní, když v této situaci právě ti nejhlučnější a nejokázalejší nespokojenci vycházejí těmto náladám vstříc a vyhlašují pauzu, byť i pod heslem „Vytrvejme s hlavou vztyčenou“. Vytrvejme navzdory letním vedrům a pokud možno potichu, abychom nerušili nový establishment v tom, jak si plíživě upevňuje své pozice. A je docela čilý. V sobotu jsem si např. přečetl v Právu, že komise k případu OKD chce vyslechnout „bývalé politické špičky“ (mj. Vladimíra Špidlu a Bohuslava Sobotku; Kalousek v tomto případě zůstává stranou). Komisi předsedá Pirát Černohorský, vypadá to lépe, než kdyby to byl přímo někdo z ANO. A podle Piráta se bude tužit už přes prázdniny. Na rozdíl od pana Mináře a spol., kteří budou odpočívat. A na téže stránce téhož listu: v pozměňovacím návrhu k zákonu o zpracování osobních údajů se prý má stanovit, že není přípustné zveřejňovat informace o probíhajícím trestním řízení včetně toho, kdo byl vzat do vazby. Údajně má jít o ochranu spravedlivého procesu. (Andrej Babiš k tomu prohlásil, že se proti současnému stavu nic nemění. Pokrok je, že tentokrát nepřísahal na život svých dětí. Asi bychom tomu měli rozumět tak, že pokud se to bude hodit, údaje se zveřejní, a pokud se to hodit nebude, nezveřejní se nic.)

Nic tak strašného se neděje

Pan Babiš tedy potvrzuje to, co vzkazuje Milion chvilek (resp. pan Minář) svým statisícům signatářů: Ono se totiž prý nakonec nic až tak moc strašného neděje: „Svět nekončí. A nekončí ani demokracie v České republice, byť je některými skutečnostmi ohrožena a poškozována.“ Musím říci, že situaci vidím úplně jinak než Milion chvilek (nebo Mikuláš Minář). Nemyslím si např. jako on (oni), že by komunisté byli jen symbolický a morální problém: je to dobře zorganizované politické uskupení, jehož populismus sice trochu vyčpěl, ale zdaleka ne úplně, a hlavně, které se zároveň tradičně váže na ruské zájmy. Rusko sice taky vyčpělo, ale taky jen trochu. A odjakživa má apetit na mršiny: přitom naše společnost se teď podobá mršině víc než kdy jindy.

Dále: mluvit o „Babišově obrovském střetu zájmů“ mi přes ta silná slova připadá zlehčující. Ve skutečnosti jde o dlouhodobé a cílevědomé budování mocenského útvaru, který je zároveň obří firma, silné politické hnutí a mocné mediální impérium. „Rodinná firma“, která usiluje privatizovat do vlastní kapsy Českou republiku. A díky netečnosti české veřejnosti a přinejmenším bezmocnosti českých „elit“ (rozumím tomu slovu trochu jinak než pan Minář, počítám mezi ně totiž např. také novináře z Hospodářských novin, Respektu, Aktuálně.cz atd., viz dále, a trochu malounko i pana Mináře samotného) se jí to zatím docela daří. Jakýpak tedy střet zájmů? Jeden silný, prosazující se zájem, kterému nikdo nečelí, protože se ho neodvažujeme ani pořádně pojmenovat. A vůbec není pravda, že panu Babišovi je třeba nastavit mantinely. Je třeba říci, že něco takového jako jeho „rodinná firma“ nemá v demokratické politice co dělat, a použít všech zákonných a ústavních prostředků (poslední slovo musí mít samozřejmě volby), abychom ji z ní vypudili.

Kdo za to může

Pan Minář (resp. Milion chvilek) statisíce svých stoupenců a snad i nás ostatní vyzývá: „Prosím, věnujme všichni léto přemýšlení nad tím, proč současná situace došla tam, kam došla, a kdo všechno za to může.“ Nemůžu si pomoci, nějak za tím pořád cítím formulaci „na koho to všechno svedeme“. V traktátu je totiž už předem (sedm řádků předtím) vyslovena odpověď: „tuto situaci umožnilo zásadní selhání dosavadních politických garnitur a elit obecně“. Návodně se hovoří o „vládě lobbistů a kmotrů“ a jeden z úkolů zní: „Zamysleme se nad tím, že na kritice “tradičních stran” je mnoho oprávněného a že Babiš vyhrává zejména vinou slabosti svých protivníků.“

Jistěže minulé politické garnitury nesou nezanedbatelný díl odpovědnosti. Jistěže je naopak alibismus říkat „může za to lid“, „voliči“ atd. Kdejaký falešný moralista taky hned vztyčí varovný prst. Jenže i my jsme lid, i my jsme voliči, a měli bychom být schopni převzít zodpovědnost i sami. Tj. vinu nesou například nejen „tradiční strany“, ale i jejich moralizující kritici v čele s Václavem Havlem, kteří nechtěně, ale mocně přispěli k dnešnímu marasmu svou nevěcnou kritikou zkostnatělé „politické politiky“. Zároveň jistě udělali i mnoho dobrého. Stejně jako ti, které kritizují (tedy třeba „tradiční strany“). Upozorňuji jen na to, že otázka nesmí ani trochu znít „na koho to svedeme“ – ale uvědomujeme si (my všichni) své selhání a chceme ho účinně napravit?

Domácí úkoly a povinná četba pro prázdninové období

Základy, na nichž Milion chvilek (nebo pan Minář) staví, jsou tedy dosti chatrné. Proto ani to, co z nich vyvozuje, nestojí za moc. Jsou to vlastně domácí úkoly pro „statisíce“ na dobu prázdninové siesty. Například: Noste hlavu vztyčenou! Čtěte dobré knihy! Studujte současné problémy v souvislostech! Podporujte kvalitní žurnalistiku! Ochraňujte instituce a braňte je! (v této souvislosti zaráží, že mezi institucemi je zmíněn Senát, ale ne Poslanecká sněmovna, a že jsou uvedeny zcela široce taky odbory – mám přitom dojem, že např. pan Středula a spol. se docela snadno ubrání sami). Zajímejte se o politiku! Rozšiřujte kruhy! Mluvte s cizími lidmi a dívejte se jim přitom do očí! Těšte se z maličkostí! Vytrvejte!

Mezi doporučenými médii jsou jmenovitě mj. Česká televize, Český rozhlas, Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz „a další menší projekty“. Protože vesměs publikuji (mj. i tento text) shodou okolností „v dalších menších projektech“, je má pozice poměrně slabá. Přesto si dovoluji trvat na svém. A nemohu se zbavit dojmu, že to, s čím přichází nejnovější prázdninový manifest Milionu chvilek (a co už dlouhou dobu zaznívá v médiích, která pan Minář doporučuje, tj. např. Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny), je jakýsi pokus vytvořit k etablovaným Novým pořádkům jakousi c. k. umírněnou a loajální pseudoopozici, „stranu mírného pokroku v mezích zákona“, jak praví náš národní klasik. Pokud by tomu tak bylo, je to nedůstojné fixlování.

Na něco se zapomnělo: 21. srpen

Je pozoruhodné, že v tomto soupise úkolů chybí jedna docela konkrétní věc. Za měsíc, 21. srpna, vzpomeneme půlstoleté výročí události, která poznamenala celý můj další život v dobrém i ve zlém (a myslím, že v tom zdaleka nejsem sám). Je zajímavé, že to, co si pamatuji a z čeho od té doby do jisté míry žiji, není „jak nám maličkým zase jednou silní a mocní ublížili“, ale právě naopak: jak česká společnost dokázala na čas spontánně (ale v mnoha ohledech vlastně taky organizovaně), a ovšem nenásilně čelit statisícové po zuby ozbrojené cizí soldatesce. Program byl prostinký. Tehdejší československé komunistické vedení na poslední chvíli a poměrně těsnou většinou intervenci odsoudilo. Nato byli vedoucí představitelé odvlečeni do Moskvy. Požadavek z Československa byl, aby se neprodleně vrátili na svá místa, a velmi hlasitý vzkaz našim politikům do Moskvy zněl: jsme s vámi, buďte s námi. Máte naši podporu a chovejte se podle toho. Ti, kterým vzkaz platil, bohužel až na jednoho hanebně kapitulovali.

Problém naší současné společnosti je v tom, že dnes stojí tváří v tvář nebezpečí srovnatelně velkému, jako bylo to v roce 1968, ale tentokrát čistě „tuzemskému“. A je přitom osudově rozdělená. Signálem rozdělení je nesmyslná ideologie „občanské společnosti“. „Občanská společnost“ v tomto pojetí je jakési neformální společenství, které má jaksi samo od sebe morální, „existenciální“ legitimaci, a proto je oprávněno suplovat a kontrolovat zkostnatělou, zformalizovanou „politiku“. Z této ideologie vyrostl i Andrej Babiš se svou známou tezí: „doposud nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek“. Nemohu se zbavit dojmu, že na něčem dosti podobném staví i aktivisté z Milionu chvilek.

Ve skutečnosti mají podobné bláznivé ideologie přinejmenším stejný podíl na našem nynějším marasmu jako nesporné poklesky „dosavadních politických garnitur“ (a to včetně té první, havlovské, samozřejmě). Tváří v tvář velkému ohrožení bychom si měli uvědomit, že občanská společnost je živoucí organismus, jehož páteří je demokratická politika. Politika je tu pro veřejnost a veřejnost by ji měla brát za svou. Je to oboustranná vazba a dá práci ji obnovit a oživit, zvlášť v dnešní zdánlivě beznadějné situaci. Heslo tedy zní, stejně jako v srpnu 1968: jsme s vámi, buďte s námi.

Proto je výročí 21. srpna věc, kterou není možné pohřbít pod nános dutých frází a prázdninového lenošení. Klub na obranu demokracie, v němž se už přes pět let angažuji, se proto obrátil na nezávislé iniciativy a představitele demokratických politických stran s prosbou, abychom to výročí v jeho aktuálnosti nějak společně vzpomenuli. Naše dopisy, naše stanovisko k výročí i videoklip, který s ním souvisí, tu dávám k dispozici. I „další menší projekty“, jak říká pan Minář, mají tedy právo se vyjádřit. Pan Minář studoval mj. teologii, patrně se přitom taky něco dočetl o tom, co se velmi často stává: totiž že „poslední budou první a první poslední“ (Mt20,16).

Psáno v sobotu 21. července, měsíc před výročím srpnové invaze.