Podzimní sonáta o konci českého chatařství

Nový český film Chata na prodej má jednu hlavní přednost. Odehrává se na podzim, a ať již se člověk na něj těší, nebo ne (podzim je vždycky něčím smutný), pohled na krajinu, v níž lze teplotu odhadnout mezi deseti až patnácti stupni, je i v kině s klimatizací docela osvěžující.

To však není jediná hodnota toho filmu. Mladému režisérovi Tomáši Pavlíčkovi a mladé scenáristce Lucii Bokšteflové se podařilo v podstatě jednoduchými komorními prostředky vyjádřit, možná bezděky a bez toho úmyslu, „podzimní náladu“ české společnosti, té její řekněme tradičněji založené části. O té lze říct, že žije ve stavu jakési roztřesené nostalgie, melancholicky odevzdaného pocitu, že něco pro ně důležitého končí, rozpadá se, každopádně to bude jiné než dřív, jiné než to, v čem vyrostli a čeho se drželi. Trochu se přitom za svůj tradicionalismus stydí, vědí, že nemohou příliš nahlas proti novým pořádkům protestovat, že se s tím musí smířit, ale intuitivně přitom vědí, že to, co přichází, nebude lepší než to, co s nimi pomalu končí.

Tento stav řekněme existenciální je ve filmu vyjádřen výchozí situací: prodává se chata. Taková typická, ale velmi dobře lokátorem nalezená dřevěná kuča velmi českého zálesáckého typu, vybavená klasickým chatařským artiklem 60. a 70. let, tzv. domácím uměním a též knihovnou odložených knih, které se četly přes dovolenou, když ještě celé dny pršelo. Zvláště důležitým zařízením je gramofon a sbírka LP desek s produkcí, která se tak dala v těch letech v této zemi pořídit, s hudbou spíše opovrhovanou, ale když se nyní pustí, zní často nečekaně dobře, neboť tehdy se ještě po písních chtělo, aby měly nějakou hudební formu a texty dávaly smysl. V té chatě se odehrály důležité momenty života rodiny, kdysi ji postavil činorodý otec, nyní bezmocný stařec (hraje ho Jan Kačer), vyrostla tam jeho dcera, nyní žena středního věku (skvělá Ivana Chýlková), jež tam přivedla svého muže, kterého výstižně hraje David Vávra. Jezdily tam i jejich děti, jež už odrostly, dcera žije v Německu s racionálně založeným Němcem, syn se hipstersky plácá, chodí i nechodí s impulzivní Slovenkou, paří do rána a nezdá se, že by ho chata právě zajímala. 

Na chatu tedy nemá kdo jezdit, i pro ty dva středního věku je to už spíš zátěž, něco prostě skončilo. Na poslední chvíli je však podpis pod smlouvou odložen a postava matky si vymůže, že se tam rodina ještě sejde. A tak je narychlo svolána, přijede i německá část a v sobotu ráno třígenerační familie, k níž ještě patří nesnesitelná matka s ječákem Jany Synkové, vyrazí prožít poslední společnou noc na chatě. 

Už během cesty je patrné, jak je stav takové rodinné sešlosti otřesený a rozklížený, což pak vyvrcholí během dne a noci na chatě. Žánr filmu inklinuje ke komediálnímu pojetí, ale realita je v podstatě tísnivá, až tragická, vizuálně podepřená podzimně měkkými barvami kamery Jana Baseta Střítežského. Není jisté, jestli ty lidi ještě něco spojuje, něco víc než úpěnlivé přesvědčení matky (znovu oceňme herectví Ivany Chýlkové), že není vše rozklíženo a že k sobě patří. Patří, ale už ne tak, jak byli zvyklí, když součástí té sounáležitosti byla chata uprostřed lesa, kam ve snech v noci přicházel medvěd a kde někde leží poklad, který nebyl objeven. Abyste pochopili, co je tím míněno, je nutné zajít na to kina. Ne každého asi decentní a poněkud pozvolná forma osloví a vtáhne, ale pohled na podzimní krajinu prospěje i jim.