Celá Istanbulská úmluva je jen další gender nesmysl

Úřad vlády potvrdil 100% právní nadbytečnost Istanbulské úmluvy, mezery máme jen v oblasti prevence.

V souvislosti s blížícím se datem projednání ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, spíše známé jako Istanbulská Úmluva, stále častěji slýchám, že když už nám to „EU nadiktovala“, musíme ji přijmout, ačkoliv k ní existují oprávněné výhrady a například pro Českou republiku Úřad vlády potvrdil 100% právní nadbytečnost, protože všechny vyžadované zákony už máme. EU ale nic nenadiktovala.

Smlouvu přes velký odpor lidovců ČR podepsala a sama se tak přímo zavázala i k následné ratifikaci. A jak už je přímo v názvu, Úmluva je od Rady Evropy, což je mezivládní organizace principiálně podobná spíše OSN. Sdružuje 47 zemí včetně například Turecka nebo Ruska. Rada Evropy má sice podobný název i logo, s Evropskou radou (ještě stále 28 čelních představitelů jednotlivých států) jako institucí EU ale nemá nic společného.

Úmluvu od Rady Evropy můžeme bez jakýchkoliv následků odmítnout. Aby se tak nestávalo, předkládá Rada Evropy své návrhy i Evropskému parlamentu, aby získaly větší legitimitu. Podobně se tak stalo v roce 2016, kdy byla předložena Istanbulská úmluva. A v parlamentu jsme ji drtivou většinou hlasů (80% proti, zdrželo se jen 1% europoslanců) odmítli jako nesmyslnou a příliš zaměřenou na podporu genderové ideologie, což by ženám v konečném důsledku příliš nepomohlo a silně by to znevýhodnilo muže, kterých se stalking a další formy domácího násilí týkají také, ačkoliv nezpochybňuji, že v menší míře.

Argumentem evropských lidovců k odmítnutí bylo také to, že víme, jak fungují mezinárodní smlouvy. Jakmile se ratifikují, je prakticky nemožné od nich odstoupit, a zvláště vyvázání se z lidskoprávní smlouvy by pro zemi byla mírně řečeno diplomatická sebevražda. Každá podobná smlouva pak slouží jako podklad pro vznik dalších smluv, kdy se ty následující odmítají o poznání hůře, protože už se přeci jednou souhlasilo.

Druhé hlasování provázel tak silný lobbing, že se dá srovnat s tlakem na přijmutí kvót

S takto drtivou porážkou se převážně různé ženské neziskovky nemohly smířit, čemuž se nedivím, protože Úmluva je stanovuje hlavním vykonavatelem opatření v boji proti domácímu násilí a garantuje jim stálý přísun nemalých státních financí. Bylo tak vyvoláno ještě jedno hlasování, kdy už to celé bylo prezentováno čistě jako boj proti násilí na ženách a domácímu násilí.

O tom, že se vlastně jedná o tu samou Úmluvu s těmi toxickými částmi, kdy bychom měli děti nejdéle od mateřské školy i mimo ni vést k genderové neutrálnosti, aby se minimalizovaly projevy genderově podmíněného násilí, se absolutně mlčelo a jen se vše demagogicky podsouvalo do diskuze zhruba v tomto stylu: „Vy snad souhlasíte s obřízkami? Je vám jasné, že hlasováním proti řeknete, že zcela souhlasíte s násilím na ženách? Mlácení žen a znásilňování Vám opravdu přijde v pořádku? Vždyť dáváte všem násilníkům najevo, že dál mohou být na ženy hnusní a vše jim projde!“ apod.

Dalším argumentem bylo, že až na Rusko a Ázerbájdžán všech zbývajících 45 zemí v Radě Evropy Úmluvu podepsalo, tak přece musíme být celoevropsky jednotní, všechny všude chránit stejně, dát třetím zemím dobrý příklad a udělat teď maximum pro ratifikaci. Je přeci ostuda, že z EU Úmluvu neratifikovaly ještě všechny země. A hned vyprávění o dvou třech nejhorších případech domácího násilí, které skončily vraždou a staly se i přes všechny dokumenty, zákony, aktivity neziskovek, osvětové kampaně, stávající podporu genderové rovnosti a mezinárodní úmluvy, které už máme. Další papír ale prý už určitě pomůže…

Při takto intensivním lobbingu už bylo jasné, že jen tak někdo nebude mít odvahu říci ne „řešení násilí na ženách“ a výsledek hlasování byl 73 % pro, kdy je ale dobré pozorovat, že tentokrát se zdrželo už 10 % europoslanců. Za ČR jsme to byli pouze my 3 lidovečtí europoslanci, kdo se dokázal tomu tlaku postavit. O Úmluvě se sice hlasovalo jen jako o nelegislativní rezoluci, tedy o nevymahatelném pozičním dokumentu, přesto bylo naše ne jednotné.

Hodnocení zemí expertní skupinou GREVIO potvrzuje, že jde hlavně o gender

Zastánci Úmluvy tvrdí, že jako kritici s tím genderem přeháníme, vůbec to o něm není, je to jen o domácím násilí a slovo gender tam je „možná jednou“. Spočítali jsme to, přímo v Úmluvě je 20x a z tohoto pohledu je zarážející i Článek 6 – Politika citlivá ku genderovým problémům: „Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko a že budou prosazovat a aktivně naplňovat politiku rovnosti a dělby pravomocí mezi ženami a muži.“
Nemá ale smysl hádat se nad textem Úmluvy, když už máme k dispozici první hodnocení zemí expertní skupinou GREVIO, která kontroluje, jak reálně země vše dodržují a co po nich chce, aby napravily. A praxe hovoří jasně, gender je v hodnoceních jedním z nejdůležitějších hledisek.

GREVIO by měla být genderově vyvážená skupina, jde však o 10 žen, které například Dánsku vytkly, že problematiku domácího násilí řeší příliš neutrálně a musí více zohledňovat genderové hledisko. Rakousku zase pochválily genderově sensitivní učebnice a příručky už pro mateřské školy, měly by být ale povinné a používané ve všech školkách. Obě země také dostaly pokyn vyčlenit více finančních prostředků pro ženské neziskovky. Mají 3 roky na nápravu.

Toto jsou pro mě jasné důkazy toho, že máme s kritikou pravdu a výklad Úmluvy je v reálu ještě více dynamický, než jsme se obávali. Řešit domácí násilí a násilí na ženách je rozhodně důležité a potřebné, ale konkrétně v České republice bych se spíše soustředil na vymahatelnost práva než na ratifikaci zrovna Istanbulské úmluvy a následnou povinnost plnit gender přání deseti žen.

Hezký den a veselou mysl!