Když šli bolševici poprvé na západ...

Přesně před sto lety se na předpolí Varšavy rozhodovalo o osudech střední Evropy. Jen krátce po obnovení nezávislosti musel polský stát čelit zcela nové hrozbě – komunismu. Pro Sověty představovalo naopak Polsko poslední překážku na cestě k vytouženému „spojení s proletariátem“ západních zemí.

Pro západní Evropu skončila Velká válka v listopadu 1918. Zůstalo po ní velké trauma a otázka: k čemu ta strašná řež byla? Z polské perspektivy vypadá totéž období poněkud jinak.

V roce 1914 se Polsko vůbec nenacházelo na mapách. Ve Velké válce (1. světové válce) se vojensky střetly tři velmoci, které o 120 let dříve zlikvidovaly politickou existenci Polska: carské Rusko, Prusko a Rakousko. První světová válka zasáhla obyvatele polského území rozděleného mezi tyto tři říše právě tak jako Francouze či Belgičany. Kolem dvou milionů polských rekrutů bylo začleněno do tří záborových armád. Byli nuceni bojovat proti sobě navzájem. Téměř půl milionu jich zahynulo. Vedle toho na polském území následkem vojenských operací a okupační politiky zemřelo nebo zmizelo dalších téměř 400 000 civilistů. Politická bilance této strašlivé zkušenosti ale byla kladná: Polsko opět získalo nezávislost.

Dovedně a odhodlaně o to ještě během války usilovali politici a členové dobrovolnických sborů, kteří chtěli tímto způsobem doložit touhu Poláků po svobodě. Symbolem tohoto vojenského úsilí se stal Józef Piłsudski – organizátor Polských legií, které zpočátku bojovaly po boku Rakouska proti hlavnímu nepříteli, Rusku. Roman Dmowski, organizátor polské diplomacie po boku západních spojenců, společně se slavným klavíristou Ignacym Paderewským dosáhli toho, že otázka nezávislosti Polska se stala jednou z mírových podmínek po porážce Německa. Dohlíželi také na formování polské dobrovolnické armády po vedením gen. Józefa Hallera po boku francouzské armády.

Francie pomáhá při obnově Polska

A tak se stalo: nejdříve Rusko prohrálo válku s Německem a Rakouskem, potom Německo a Rakousko porazili francouzsko-britští spojenci podporovaní Amerikou. V roce 1918 získalo Polsko zpět svou nezávislost. Pod vedením Piłsudského, který se ujal funkce náčelníka státu, se bleskově ustanovil státní aparát, demokratický volební systém (s plným volebním právem přiznaným všem ženám již v listopadu 1918, o celých dvacet šest let dříve než ve Francii!) a především to, co se mělo v nejbližších měsících ukázat jako nejpotřebnější, tedy vlastní armáda. Na této obnově se významně podílela Francie. Umožnila návrat Hallerovy armády do vlasti. Dodala Polsku nezbytné vojenské vybavení. Poslala do Polska také více než čtyři sta důstojníků a založila ve Varšavě Francouzskou vojenskou misi pod vedením gen. Paula Henryse. Mezi francouzskými důstojníky v Polsku byl také mladý kapitán Charles de Gaulle, který školil polské kolegy na kurzech v Kutně a Rembertowě.

Paříž potřebovala spojence, který by držel z východní strany v šachu Německo – sice poražené, ale nesmířené ani s prohrou, ani s Versailleskou smlouvou. Rusko, dosavadního francouzského spojence, zachvátila revoluce. Bolševická vláda vystoupila z protiněmecké koalice a v březnu 1918 podepsala v Brestu Litevském s druhou říší mír. V době, kdy Německo prohrávalo na západní frontě válku, Rusko, jehož centra už ovládali bolševici, právě vstupovalo do občanské války. Polsko se v této situaci stalo – slovy členů francouzského štábu – „náhradním spojencem“.

Leninovy plány na dobytí Evropy

Lenin a jeho soudruzi z politbyra (Trockij, Stalin a Kameněv) se již v říjnu 1918 rozhodli, že se pokusí vojensky dobýt střed Evropy a prorazit do Německa. Chtěli sem rozšířit komunistickou revoluci a zajistit jí na evropském kontinentu rozhodující převahu. Obrozené Polsko se jim postavilo do cesty. Stalin jej tehdy nazval „tenkou přepážkou“, kterou železná pěst Rudé armády bez námahy prorazí, aby podala pomocnou ruku německému proletariátu… Na podzim 1918 byl k tomuto účelu vytvořen Západní front Rudé armády. Obsazoval oblasti, které postupně opouštěla německá armáda. Na území Ukrajiny, Litvy a Běloruska bolševici okamžitě vytvářeli komunistické vlády. V Moskvě byla jmenována také komunistická vláda Polska. Do Varšavy však nedorazila, protože pochod Rudé armády na západ zastavila armáda polská. V polovině února 1919 začala tímto způsobem regulérní polsko-sovětská válka.

Sovětská západní ofenzíva v další měsících zeslábla, protože Rudá armáda se musela zaměřit na občanskou válku proti „bílým“ Rusům. Piłsudski měl tehdy velké plány na vytvoření federace s účastí Polska, Litvy a Ukrajiny, která měla Moskvě imperiální reconquistu znemožnit. Litevci se bohužel odmítli připojit. Pokoušel se také uzavřít spojenectví s Ukrajinou bojující o nezávislost pod vedením Šimona Petljury.

Revoluce „přes mrtvolu bílého Polska“

Na prahu roku 1920 bolševici již prakticky zvítězili v občanské válce. Piłsudski věděl, že Lenin se k myšlence tažení na západ zase vrátí. A skutečně: štáb Rudé armády vypracoval v lednu 1920 plán velké ofenzívy, která měla rozbít Polsko. Tento úder byl plánovaný na květen; síly se začaly sbírat již v březnu. Měl ho provést Západní front pod vedením Michaila Tuchačevského.

Piłsudski tento útok předběhl a nasměroval polskou ofenzívu na Kyjev. Měl Petljurovi pomoci obnovit nezávislou Ukrajinu. V květnu vstoupila polská armáda do ukrajinského hlavního města a předala ho ukrajinské vládě. Piłsudského plány zkřížil mocný úder sovětského Západního frontu, který vyrazil přes Bělorusko na Polsko, a také bleskový útok jízdní armády Semjona Buďonného na jihu. V červnu začala polská armáda pod náporem několikrát silnější Rudé armády ustupovat. Prosba o pomoc, kterou polská vláda vyslala k západním velmocem, se ze strany britského premiéra Davida Lloyda Georga setkala s naprostým odmítnutím. Ministerský předseda se v té době chtěl co nejrychleji dohodnout se sovětským Ruskem a byl připraven Polsko tomuto cíli obětovat (takový byl smysl tzv. Curzonovy nóty z 11. července). Premiér Francie Alexandre Millerand, bývalý socialista a Piłsudského starý přítel, chtěl Polsku pomoci, ale bez Velké Británie nemohl udělat nic víc, než poslat do Varšavy skupinku nových vojenských odborníků v čele s gen. Maximem Weygandem.

Polsko se velké bolševické ofenzívě muselo postavit prakticky samo. Lenin se s Velkou Británii dohodnout nechtěl. Chtěl donést revoluci do Berlína – „přes mrtvolu bílého Polska“, jak zněl rozkaz pro Západní front. Pod faktickým velením Felixe Dzeržinského byla pro Polsko připravena již druhá sovětská vláda. Z ukrajinské strany postupoval Jihozápadní front, na který politicky dohlížel sám Josif Stalin. V depeších, které si vyměnil s Leninem na konci července, upřesnil další cíle ofenzívy Rudé armády po rozbití Polska: od sovětizace Československa, Maďarska, Rakouska, Rumunska až po rozpoutání revoluce v Itálii.

„Toto je naprosté vítězství“

Ale sovětská vojska byla zastavena. Plán velké protiofenzívy vypracovaný pod dohledem Józefa Piłsudského byl úspěšný. Dne 15. srpna prolomilo silné uskupení polské armády linie Západního frontu roztažené na předpolí Varšavy. Rudá armáda utrpěla obrovskou porážku. Kapitán de Gaulle, který se tehdy spolu s Poláky postavil do boje proti bolševickému nájezdu na Evropu, si do svého deníku zapsal: „Nepřítel, zcela zaskočen pohledem na Poláky na svém levém křídle, o nichž si myslel, že jsou v rozkladu, neklade nikde závažný odpor, prchá hlava nehlava nebo se vzdává po celých oddílech (...).“ „Ano, toto je naprosté vítězství.“

Velitele Západního frontu, který utrpěl tuto velkou porážku, de Gaulle osobně znal. Michail Tuchačevskij seděl v době první světové války (coby ruský zajatec) s taktéž zajatým de Gaullem v jedné cele v německém zajateckém táboře. Dokonce se od něj naučil francouzsky. Snil o tom, že nakonec dojde do „rudé“ Paříže. Ale nedošel ani do Berlína. A ani Stalin nedošel do Prahy, Vídně a Říma. Ve velké bitvě u Varšavy zachránilo Polsko velkou část Evropy před sovětizací a na devatenáct let zachránilo také versailleský systém. Teprve spolupráce komunistického totalitarismu v Rusku s novým totalitárním systémem, který vznikne v Německu, umožní Stalinovi a Hitlerovi zničit mír v Evropě. Ale Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Československo a další země tohoto regionu na dvě dekády nezávislosti nezapomenou. Budou se o nezávislost hlásit, dokud jí znovu nedosáhnou. Žádný rok 1989 by nebyl, kdyby nebylo roku 1920. Oba si zaslouží označení „annus mirabilis“.

 

Text vychází zároveň v polském měsíčnímu Wszystko Co Najważniejsze v rámci projektu realizovaného společně s Institutem národní paměti (IPN).

Autorem článku je prof. Andrzej Nowak, historik, odborník na moderní dějiny východní Evropy. Česky mu vyšla kniha Impérium a ti druzí (Brno 2010). Článek přeložila Anna Plasová.