Armáda ČR potřebuje silné hlavňové i raketové dělostřelectvo

Česká armáda má nového náčelníka generálního štábu a nového ministra obrany, kteří se musí chopit spousty nevděčných, jenže nezbytných úkolů. Patří mezi ně samozřejmě také technická modernizace AČR, přesněji pořízení mnoha nových typů zbraní, a to především v tom oboru, který se zde dlouhá léta zanedbával – v oboru „těžkých“ sil teritoriální obrany. Součástí akvizičních plánů je i nákup moderních dělostřeleckých zbraní.

Dělostřelectvu se přezdívá „královna bojiště“ či „bůh války“, což odkazuje na jeho ohromující ničivou sílu, jež v minulosti nejednou rozhodla bitvy. Zajisté nejde o minulost nijak moc vzdálenou, protože se stačí podívat na události na Donbasu v létě a na podzim 2014, kdy se do bojů ve větší míře vložily regulérní (ač neoznačené) jednotky ruské armády. Uvádí se, že snad až 80 % ztrát na životech tehdy způsobily dělostřelecké raketomety. Hodně důležitou úlohu měly tyto zbraně i v některých bitvách proti Islámskému státu.

Dosti smutnou výpověď o armádách západních zemí ovšem představuje fakt, že většina z nich podrobila svoje dělostřelecké (stejně jako tankové a mechanizované) jednotky velkým škrtům. „Probuzení“ proto přišlo právě až díky bojům na Ukrajině, v Sýrii a Iráku, jež připomněly, jak efektivní a důležitou složkou je artilerie. Není divu, že u US Army již lze pozorovat intenzivní snahu posilovat hlavňové a raketové dělostřelectvo, které z hlediska dostřelu a ničivosti hodně zaostává za tím, čím se dnes může chlubit Rusko.

V ruské doktríně tradičně hrálo dělostřelectvo ohromně důležitou roli a stále jde o obor, kde si ruské ozbrojené síly i zbrojní firmy mohou nárokovat jednu z nejvyšších příček na světě. Není proto žádnou „ostudou“, jestliže budou západní země hledat inspiraci právě tam. Ostatně třeba stát Izrael se vůbec netají tím, že od ruské, přesněji sovětské, konstrukční a taktické školy převzal řadu prvků, které pak vtělil do vlastního dělostřelectva.

Ostatně i Česko je státem, jenž má v tomto druhu vojsk tradici jako málokterý jiný. Kanony a houfnice z plzeňské Škodovky patřily kdysi do absolutní světové špičky a na trhu se dovedly rovnocenně měřit i s výrobky německého koncernu Krupp či britské firmy Vickers. Šlo také o odvětví, kde moskevský „Velký bratr“ nechal Československu relativní konstrukční volnost, a proto se mohly ve výzbroji naší armády i na světovém trhu objevit skutečně vynikající zbraně, které představovaly originální domácí konstrukce.

Na prvním místě to byla samohybná houfnice vz. 77 neboli DANA, jedno z prvních děl, jež se vyznačovalo (částečně) samočinným nabíjením, a navíc první na kolovém podvozku. Narušilo se tím zavedené schéma, že se děla montují jen na pásy. Československo pochopitelně použilo terénní podvozek značky Tatra, takže z hlediska terénní průchodnosti dokáže komplex DANA směle konkurovat i samohybným dělům na pásech.

Další domácí dělostřeleckou zbraní je raketomet vz. 70, znovu instalovaný na podvozek Tatra. Vznikl jako derivát sovětského raketometu BM-21, který má 40 raket ráže 122 mm, Češi však díky velkému podvozku z Kopřivnice přidali náhradní svazek raket, a tak má výsledný systém (dnes známý jako RM-70) fakticky dvojnásobnou ničivou sílu. Je tedy smutné, že Armáda ČR jej v roce 2010 vyřadila, takže zůstala zcela bez raketometů.

Současné dělostřelectvo Armády ČR tak zahrnuje jenom hlavňové zbraně, mezi něž se vedle 152mm houfnice DANA řadí také několik typů minometů. Jediným samohybným je PRAM-S ráže 120 mm, dále je užíván tažený (vezený) PRAM-L stejného kalibru, kromě toho také 82mm minomet vz. 52 a konečně velmi lehká 60mm zbraň ANTOS. Minomety jsou zavedeny převážně ve struktuře mechanizovaných útvarů, protože jejich hlavní účel představuje palebná podpora pěchoty na poměrně krátké vzdálenosti.

Náhradou za PRAM-S se patrně stane minometná obměna nového pásového bojového vozidla pěchoty, které v současnosti AČR vybírá. Na místo typu PRAM-L, jenž se dnes dopravuje na vozech Tatra, zřejmě nastoupí samohybný kolový minomet, u kterého připadá v úvahu použití platformy Pandur II nebo TITUS. Lehčí 82mm zbraně hodlá armáda nahradit novými systémy ráže 81 mm, což je kalibr standardizovaný v NATO.

Kromě toho by asi nebylo na škodu uvažovat o mobilní palebné podpoře pro třetí manévrový prvek, tedy pro nově budovaný výsadkový pluk. Jeho hlavními dopravními prostředky se mají stát terénní automobily a v současnosti už na světě existují též 120mm minomety, které se dají namontovat právě na takovou platformu. Například izraelský komplet Soltam SPEAR by mohl být pro výsadkáře nesmírně cenným palebným prostředkem. Nejakutnější úkol však zcela určitě představuje modernizace těžkého dělostřelectva.

Domácí těžkou artilerii v užším smyslu v současnosti tvoří jenom „Dany“, které provozuje 13. dělostřelecký pluk posádky Jince. Ačkoliv destrukční síla této zbraně je pořád velká, jde zkrátka o už zastaralý systém s krátkým dostřelem. DANA si může „sáhnout“ na dálku cca 20 kilometrů, což je prakticky polovina dostřelu moderních děl a také polovina vzdálenosti, na jakou dokáže navádět palbu náš dělostřelecký radiolokátor ARTHUR. Po roce 2020 by proto AČR měla mít ve výzbroji podstatně výkonnější dělostřelecký systém.

Pořád se vedou diskuse o tom, zda má smysl „Dany“ modernizovat. Společnost Czechoslovak Group nabízí zdokonalenou verzi DANA M2 stále ve „východní“ ráži 152 mm, ale Slovensko vyrábí též komplet Zuzana 2 s alianční ráží 155 mm. Problém spočívá v tom, že „přerážování“ stávajících houfnic by bylo dosti složité, protože kvůli jiné konstrukci „západní“ a „východní“ munice by se musel změnit i celý nabíjecí mechanismus.

Jisté je, že komplex DANA stále nabízí nepominutelný potenciál, o čemž svědčí například to, že si omlazenou variantu nedávno pořídil Ázerbájdžán, ovšem ten coby postsovětská republika stále sází na 152mm munici. Bez ohledu na to, jestli „Dany“ v české armádě prodělají modernizaci, je tudíž nutno koupit i nové samohybné houfnice ráže 155 mm. Armáda znovu požaduje zbraň na podvozku Tatra, a to o hmotnosti do zhruba 20 tun, tedy z podstatně nižší kategorie, než do jaké se řadí stávající DANA o váze bezmála 30 tun.

Naštěstí má z čeho vybírat, neboť na současném trhu existuje skutečně široká nabídka 155mm houfnic na podvozcích nákladních automobilů. Zajímavé je, že právě výrobky z Kopřivnice se řadí mezi ty nejvíce používané. Tak například Dánsko si nedávno objednalo francouzské komplety CAESAR na podvozku Tatra, české šasi používají též izraelské zbraně ATMOS pro Thajsko a platformu Tatra má i jihoafrická houfnice T5 Condor. Zbrojovka BAE Systems již také chystá modifikaci svého systému Archer na českém podvozku.

K dispozici je kromě toho nabídka ze sousedního Slovenska, a to ve formě houfnice EVA, jež spojuje 155mm zbraň ze systému Zuzana 2 a nový lehký podvozek Tatra. Armáda ČR každopádně žádá systém, jenž bude používat přinejmenším částečně (optimálně stoprocentně) automatické nabíjení, aby byla osádka stále chráněna v pancéřované kabině. Řada automobilových houfnic na trhu naštěstí splňuje také tento požadavek.

Koncepce výstavby AČR 2025 říká, že perspektivní houfnice má mít dostřel okolo 40 kilometrů, což dnes reprezentuje u 155mm zbraní víceméně standardní hodnotu. Její další růst se zatím nezdá jako pravděpodobný, jelikož fyzikální zákony se obcházet nedají, ale existují některé speciální druhy munice, které dostřel výrazně prodlužují. Například Jihoafričané již vypálili granát opatřený pomocným raketovým motorem na dálku zhruba 75 kilometrů a spekuluje se o tom, že Číňané mají i granát schopný pokořit „magickou“ hranici 100 kilometrů.

Zmíněný koncepční dokument ale obsahuje také větu, že po roce 2020 bude nutno rozhodnout i o pořízení raketometů. Dnes již jen málokdo pochybuje o tom, že vyřazení raketometů RM-70 bylo chybou, ovšem v posledních měsících se opět rozhořely spory stran toho, jak by měl vypadat nový raketomet. Své zastánce má např. RM-70 Vampir, modernizovaná verze typu RM-70 od firmy Czechoslovak Group, ale ozývají se i fanoušci slovenského raketometu Modular, který dokáže vedle 122mm raket odpalovat i výkonnější 227mm rakety.

Právě ráže 227 mm představuje standard u dalšího systému, jenž dnes na světovém trhu hodně boduje, a to amerického M142 HIMARS. Mezi nové kupce patří i Rumunsko a Polsko a obě země navíc chtějí využít toho, že místo šestice 227mm raket lze do jeho odpalovacího zařízení vložit i jednu 610mm taktickou raketu ATACMS. A to je již prostředek z úplně jiné kategorie, protože dosah této střely činí působivých 300 kilometrů.

Občas se vyskytuje tvrzení, že „raketová“ ráže 122 mm je již dávno překonaná a že by nemělo smysl zavádět nový raketomet tohoto kalibru, například zmíněný Vampir. Je to ovšem diskutabilní názor, uvážíme-li, že řada vyspělých států (včetně Izraele) pořád vyrábí a používá nové rakety této ráže, a to mnohdy s výrazně lepšími výkony. Standardní rakety mají dostřel asi 20 kilometrů, ale existují rovněž typy s doletem dvojnásobným. Obdobně jako v případě střel dalších kalibrů již vznikly také rakety s koncovým družicovým naváděním.

Vedle naprosto samozřejmého požadavku, aby nový raketomet užíval šasi Tatra, by tedy AČR měla požadovat, aby byl její nový komplet modulární, přesněji schopný odpalovat střely několika různých ráží, pokud možno i ty naváděné. Kromě již zmíněného amerického typu HIMARS to splňuje mimo jiné komerčně velice úspěšná „rodina“ Lynx od izraelské zbrojovky IMI. Nabídka střel zahrnuje kalibry 122, 160, 227 a 300 mm, a aby toho nebylo málo, existuje možnost vypouštět z tohoto zařízení střely s plochou dráhou letu Delilah.

Samozřejmostí by tedy měly být i naváděné rakety, které by přinesly možnost provádět přesné dálkové útoky. Klasické raketomety sloužily především pro plošnou destrukci „měkkých“ cílů (vzpomeňte ona procenta z Donbasu), ale mnohé dnešní typy zvládnou daleko víc. Jelikož některé vlastně překračují hranici kategorie balistických raket, dovedou zajistit i „chirurgické“ či odstrašující údery na cíle v hloubce území protivníka.

Na první pohled se může zdát, že z hlediska Armády ČR by to byl velmi přehnaný požadavek. Doopravdy musíme mít takovou schopnost? V této chvíli možná ne, jenže vývoj na evropské i světové scéně naznačuje, že za deset či dvacet let může být ledacos dramaticky odlišné. Těžko lze nyní odhadovat, jak budou vypadat spojenecké vztahy v Evropě, jak dlouho přežije projekt EU nebo jak spolehlivé bude partnerství v NATO.

Poláci a Rumuni zřejmě moc dobře vědí, proč si pořizují raketomety, z nichž se dají odpalovat i taktické balistické střely. Vlastnictví takových zbraní má totiž i politický rozměr, jelikož jde o (svého druhu) odstrašující potenciál. Příslušný stát takto vysílá zprávu, že v případě války se neomezí „jen“ na obranu vlastního území a je připraven přinést zkázu také na teritorium útočníka. Krutá minulost, turbulentní současnost a nejistá budoucnost střední Evropy napovídají, že by i česká armáda měla zbraněmi této kategorie disponovat.