Twitterová „justice“ je vždycky lynč – i v Tožičkově případě

V doplňovacích volbách do Senátu bude na Teplicku za Piráty kandidovat Tomáš Tožička, dlouholetý aktivista a příležitostný přispěvatel různých levicových periodik. Vzbudilo to jistou pozornost, především kvůli jeho vyjádřením na Twitteru. Napsal tam mimo jiné, že kapitalismus a pravicová politika jsou zločin proti lidskosti, proti nimž působí ty Stalinovy jako dílo amatéra. Ve světle těch výroků se nemálo lidí podivovalo, jak mohla opoziční strana někoho takového kandidovat. Nebudu urážet inteligenci čtenářstva vypočítáváním důvodů, proč je Tožičkův výrok nesmyslný, nechám stranou i to, co jeho kandidatura vypovídá o tuzemských pirátech. Pana Tožičku bych nevolil, cítím ale potřebu se ho trochu zastat. Coby terče „twitterové spravedlnosti“, která promořuje veřejnou diskusi v západních zemích daleko víc, než by bylo zdrávo.

Je nebezpečná, protože je svůdná a svým způsobem i snadná. Je populární především (ale ne jenom) mezi internetovými bojovníky z řad progresivní levice, která kvůli ní – především v anglosaském světě – získala už řadu „skalpů“ různých veřejně činných lidí. Její metoda je jednoduchá: projít něčí účty na sociálních sítích třeba i několik let zpátky a najít tam status nebo jenom větu, která z dnešního pohledu z nějakých důvodů nevyhovuje, a začít se na ní točit. A něco se najde vždycky. Když se někdo motivovaný do takového pátrání pustí, nemůže nenajít. Zvlášť vybere-li si za terč člověka, který se vyjadřuje často a už dlouhou dobu, někdy třeba i impulzivně nebo pod vlivem, nemilosrdný internet ovšem uchová pro věčnost i taková slova. Je to snadný úkol pro „fízlovské“ povahy, odhodlané uspokojit svou potřebu moci.

Hodně lidí, možná všichni si pamatují, že někdy v zápalu sporu vyřkli radikální stanovisko, které třeba nemysleli tak úplně vážně. „Justice“ sociálních sítí dělá z takových úletů to nejzákladnější, něco, co člověka definuje. Něčí život redukuje na pár slov, třeba i vytržených z kontextu, nic jiného o něm není potřeba vědět, aby byl vystaven soudu bez odvolání a milosrdenství. Často se píše o pseudonáboženské povaze moderních společenských hnutí – a „twitterová spravedlnost“ vskutku působí jako groteskní perverze božího soudu. Hrabe se ve slovech uchovávaných na věčné časy, poměřuje je požadavkem absolutní čistoty, v každém nakonec odhalí kacíře, který musí projít ritualizovaným pokáním ve snaze usmířit si „božstvo“ – toho mnohohlavého internetového fízla, jejž udržuje při životě potřeba soudit a uspokojuje ho možnost odhodit zábrany, zakázat si odpuštění, vykonstruovat pro to všechno nějaké moralizující odůvodnění.

Člověk má sklon vnímat silněji, když je takovému internetovému pranýřování vystaven někdo názorově blízký. Problém podobných lynčů ale není jejich ideologické zaměření, nýbrž základní principy. Nejde o to, aby se neděly těm či oněm, ale aby se neděly vůbec (jistě nemístně idealistická představa). Tomáš Tožička – stejně jako kdokoliv jiný – má za sebou nějakou životní dráhu; jestli se někdo rozhoduje, zda ho volit, může si o ní něco zjistit, přečíst si jeho články a podobně. Rozhodovat o komkoliv jen na základě slov nadatlovaných v rychlosti v internetové debatě je škodlivé – nakonec hlavně pro toho, kdo chce na takovém základě soudit druhé.