Čas na posílení bezpečnostní spolupráce Polska a Česka – máme na čem stavět

Oblast bezpečnosti a obrany patří v každém státě do jádra suverenity a nezávislosti. Proto je každý stát velmi opatrný s kým a jak spolupracuje. Na koho je připraven se spolehnout ve věcech své obrany včetně průmyslového a technologického zázemí. Je to přirozené a velmoci se snaží být v bezpečnostní a obranné oblasti zcela nezávislé. Země jako Polsko a zcela jistě Česko potřebují hledat důležité a strategicky významné partnery a spojence. I proto, že řada zbraňových systémů a technologií je tak finančně i průmyslově náročná, že není v silách ani zemí jako Velká Británie či Německo postupovat samostatně.

Vedle hledání globálně a strategicky významných partnerů a spojenců je ale důležité hledat cesty, jak svým vlastním úsilím vytvoříme takovou novou realitu, že se Polsko dostane na úroveň strategicky důležitých zemí. Případně svým dílčím způsobem i Česká republika. A tady je důležité si uvědomit, že si můžeme vzájemně pomoci. Existují základy pro to, jít ještě dál a ustavit bilaterální dlouhodobou pevnou spolupráci v bezpečnostní a obranné oblasti. Ta je jistě v našem společném zájmu, a to tak, aby odpovídala a naplňovala rámec multilaterální spolupráce v NATO. Nicméně je neméně v našem společném zájmu, aby vytvořila autonomní přidanou hodnotu pro naše bezpečnostní a obranné zájmy pro ty případy, kdy nebude panovat jednota v NATO. Nejednotu v euroatlantickém společenství vidíme i dnes ohledně přístupu k ruské agresi a Ukrajině. A také jsme viděli, co může polsko-česká důrazná a dobře načasovaná akce způsobit – ať to byla nedávná cesta premiérů Polska (Mateusz Morawiecki) , Česka (Petr Fiala) a Slovinska do Kyjeva nebo klíčově důležité dodávky těžkých zbraní z Česka a Polska. Leadership Polska a Česka zásadně ovlivnil a ovlivňuje přístup USA a další zemí NATO a EU – i Evropské komise.

Je důležité si říci, že úvaha o posílení česko-polské spolupráce není salónní záležitost mimo realitu. Je to právě naopak. Historicky jsme proti sobě nevedli války, tragédie a katastrofy jedné země znamenaly mnohdy to samé i pro zemi druhou. Současné bezprecedentní zajištění naší bezpečnosti členstvím v NATO, byť jakkoli nedokonalé, je přímým důsledkem koncertu politických a diplomatických kroků a pevné vůle polského prezidenta Lecha Walesy a českého prezidenta Václava Havla.

Připomeňme si, že členům NATO se v letech 1991-1995 v jádru jejich přesvědčení vůbec nechtělo Alianci rozšiřovat, a to i kvůli obavě z ruské reakce. Prezident Clinton nastoupil do Bílého domu na základě kampaně zaměřené na ekonomiku a vnitroamerická témata, ignorující cokoli podstatně zahraničněpolitického. Soustředěná a koordinovaná akce prezidentů Walesy a Havla to zlomila. Klíčovým momentem se pak staly schůzky s prezidentem Clintonem, když se s ním 20. dubna 1993 sešel Václav Havel a 21. dubna 1993 Lech Walesa. Oba řekli, že jejich země chtějí do NATO. Přičemž argument Lecha Walesy byl zásadní, protože zcela přeformátoval myšlenkovou strukturu Billa Clintona: „It is important to remember that this is first time in history that the Soviet army has withdrawn from territory peacefully. If Russia again adopts an aggressive foreign policy, that aggression will be directed toward Ukraine and Poland. … firm actions are needed. … We need to stop Russian hegemony. If the U.S. pours money into Russia , it is not enough. Russia needs an entirely new political and economic system. It therefore makes sense to concentrate on Central Europe and Ukraine.“ (zdroj: https://clinton.presidentiallibraries.us/items/show/101118)

Na tento moment navázaly cesty prezidenta Clintona do Prahy v lednu 1994 a do Varšavy o šest měsíců později. V Praze vyslovil první část politického poselství, že již není otázkou, zda NATO přijme nové členy, ale kdy a jak. Ve Varšavě své poselství dokončil, když prohlásil, že nyní se musí sejít alianční partneři a domluvit se, jaké budou jejich další konkrétní kroky. Clintonův politický posun ve prospěch rozšíření NATO byl dán také volbami do Sněmovny reprezentantů Kongresu USA. Republikáni chtěli po 40 letech získat většinu a do svého Kontraktu s Amerikou si vetkli také rozšíření NATO. To přinutilo Demokraty a Billa Clintona tuto agendu plně adoptovat, protože Clinton měl aspirace dosáhnout svého znovuzvolení. V tomto ohledu pak byla důležitá početnost voličů polského původu v USA. A nakonec, když Clinton již nepotřeboval brát ohledy na prezidentské volby v Rusku v r. 1996, byla ministryní zahraničí do jeho druhé administrativy jmenována původem Češka Madeleine Albright, zastánkyně rozšíření Aliance. Výsledek známe, byl jím vstup našich zemí do NATO v r. 1999.

Historická zkušenost opakovaně prokázala, že Češi a Poláci mají v klíčových bezpečnostně-obranných záležitostech silný a hluboký společný zájem. Po nástupu vlády premiéra Petra Fialy v prosinci 2021 vznikla po delší době příležitost navázat na dřívější spolupráci a dále ji prohlubovat. Po několika volebních obdobích se v Česku opět objevila vláda, která má jasnou vizi a koncepci zahraniční a bezpečnostní politiky a chápe, že politika není jen rétorikou, ale představuje naplňování vizí. Tím má polská vláda pod vedením PiS v nové české vládě skutečně plnohodnotného a silného partnera. To ostatně ukázalo i ukončení sporu o důl Turow dohodou.

Kultivovat a rozvíjet bezpečnostní a obrannou spolupráci na reálné bázi společných zájmů je potřebné pomocí intenzivního dialogu polské a české vlády. Měl by být obnoven formát pravidelných schůzek 2+2 na ministerské úrovni (ministři zahraničí a obrany), který fungoval v 90. letech při koordinaci vstupu do NATO a ještě jednou později v letech 2008-13). Tento formát by měl být vhodně povyšován na schůzky pod vedením premiérů, a to alespoň jednou ročně, případně doplňován o účast ministrů odpovědných za energetiku.

Témat pro jednání je více, než si vůbec umíme představit. Především by měl polsko-český motor na politicko-diplomatické úrovni ovlivňovat a tvarovat východní politiku NATO a EU a iniciovat a realizovat taková energetická řešení v Polsku, Česku i v celé Evropě, která by zajišťovala energetickou bezpečnost pro naše země.

V obranné oblasti se stává Česko pod vedením premiéra Fialy opět důvěryhodným partnerem, protože český obranný rozpočet dosáhne nejpozději v r. 2025 minimální výše 2% HDP. To umožní výstavbu jednotek a investice do nových zbraňových systémů způsobem, který bude či může mít významnou přidanou hodnotu i pro Polsko.

Dva příklady:
1) Válka na Ukrajině opět ukázala, jak důležitá je protivzdušná a protiraketová obrana a schopnost letectva efektivně působit. Česko a Polsko by měly, při respektování svých vojenských a vyzbrojovacích plánů, hledat způsob, jak by si mohly navzájem pomoci. Jednou z možností je česko-americký projekt nákupu systému typu Patriot, který by vhodně doplnil polsko-americký projekt protivzdušné obrany Polska. Vybudování takto silné protivzdušné obrany v Česku, by automaticky pomáhalo z jeho území pokrývat i jih Polska. Kooperace polského a českého letectva by měla být imperativem a současné vlády v Polsku a Česku by na to měly důrazně dohlédnout a vytýčit konkrétní akční plán. Přidanou hodnotou by jistě bylo i rozšířené této bilaterální spolupráce o kooperaci se Švédskem, které bude možná již v tomto roce členem NATO. Česko by tím dále rozšířilo česko-polskou spolupráci o přidanou hodnotu své výborné spolupráce se Švédskem. České vzdušné síly budou používat platformu letounů Gripen minimálně do roku 2029. Posílená spolupráce letectev obou zemí by také vytvořila podmínky pro efektivnější společné letecké operace v období, kdy Polsko do své výzbroje zavede letouny F-35, které kromě jiných mají i schopnost fungovat jako velitelské místo pro ostatní letouny a další prvky v ozbrojených silách.

2) Mělo by dojít k robustnímu rozvoji spolupráce mezi pozemními silami. Základním nástrojem by mělo být zavedení pravidelných velkých společných cvičení v Polsku, do kterých by Česko vysílalo minimálně brigádní úkolové uskupení. Přestože je českým závazkem podle čl. 5 vyslat brigádní úkolové uskupení, prakticky se tak ještě nikdy ani v rámci cvičení nestalo. Na cvičení by měla navázat iniciativa vytvořit společnou divizi, kde Česko by přispívalo jednou brigádou a spoluvytvářelo by velitelský sbor. Samozřejmě by tento krok měl být vhodně propojen na alianční plány a struktury. Bylo by v zájmu Polska i Česka vtahovat do takovéto společné divize i Slovensko, a to formou alespoň praporního příspěvku.
V oblasti spolupráce bezpečnostních sborů za účelem zajištění vnitrostátní bezpečnosti se objevuje nový velký úkol – zabránit šíření vysoce efektivních, avšak snadno přenosných protitankových a protiletadlových kompletů, které jsou dodávány na Ukrajinu. Policie a zpravodajské služby by měly již nyní za tímto účelem ustavit společné týmy. Zneužití těchto kompletů např. ruskými zpravodajci pro akce v zemích NATO a EU je nabíledni. Polsko a Česko by měly požadovat vedení potřebných týmů a orgánů v NATO i EU.
V neposlední řadě by Polsko a Česko měly spolupracovat v oblasti surovinové a energetické bezpečnosti. Budování diverzifikačních ropovodů, plynovodů a terminálů je silným společným zájmem. Česká republika může z hlediska své surovinové a energetické bezpečnosti profitovat z toho, že Polsko má pro zámořské dodávky surovin (LNG, zámořské černé uhlí, železná ruda, manganová ruda) přístup k moři. Polsku může ČR nabídnout výhodu společných či koordinovaných nákupů některých strategických surovin. Ačkoliv již existuje dobrá spolupráce v oblasti nerostných surovin na pracovní úrovni, vlády našich zemí by měly přijmout akční plán, který jde za horizonty volebních cyklů. Měly by povýšit jednání o spolupráci při pokrývání surovinových potřeb obou zemí na vládní úroveň. Mj. společně můžeme investovat na vyšší úrovni než každý sám jednotlivě.

Daniel Koštoval. Autor je bezpečnostní analytik Centra transatlantických vztahů. V letech 2013-2018 náměstek ministra obrany ČR.

Čtěte česko-polský speciál Týdeníku Echo ZDE. 

Článek vychází v rámci projektu Na společně cestě. Česko-polský speciál, který vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze a Polským institutem v Praze. Texty si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Echo číslo 19 a také na Echo24.cz a wszystkoconajwazniejsze.pl.