Proč se nepaktovat s komunisty

Už to tak vypadá, že se prolomí poslední tabu. Komunisté se poprvé od roku 1989 budou podílet na moci na vládní úrovni. KSČM se bude moci tvářit jako standardní politická strana, kterou ale ve skutečnosti není a zřejmě ani nikdy nebude. Přinejmenším do doby, dokud její členové budou považovat za normální křepčit na hrobech masových vrahů, jako byl třeba Klement Gottwald.

Je smutné, že se na rehabilitaci komunistů významně podílí prezident Zeman. Nic ho k tomu nenutí a premiér Babiš, který komunisty potřebuje pro vyslovení důvěry by vzal za vděk asi kýmkoliv. Sociální demokracii už nelze chápat vůbec. Asi zapomněla na vlastní historii a těší se na další slučovací sjezd. Následky takového postupu se ale netýkají jen nové vládní koalice ČSSD, ANO, skrytě KSČM a pana prezidenta, ale nás všech. Je to vidět na programovém prohlášení vlády.

Nejenže z něj vypadly důležité pasáže o účasti našich vojáků v zahraničních misích, čímž ztrácíme důvěryhodnost u spojenců, a taky se bude víc prosazovat proruská a pročínská orientace. Už když si vzpomenu na potupné omluvné prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů vůči Číně při návštěvě čínského prezidenta… Nakonec se můžeme dočkat referenda o vystoupení z NATO a EU. Pak už by jen chyběl druhý zvací dopis k bratrské internacionální pomoci.

Legitimizaci KSČM na vládní úrovni neospravedlní ani argumenty s výsledkem voleb nebo počtem voličů, kteří dali KSČM hlas. Stačí se podívat do naší vlastní polistopadové historie. Se Sládkovými republikány žádná z demokratických stran nespolupracovala, ačkoliv byli také zvoleni do parlamentu. Natož aby prezident jel na jejich sjezd. Stejně se má přistupovat ke KSČM. Ano, komunističtí poslanci jsou v parlamentu, ale to je celé.  Dovedu si přestavit asi jedinou výjimku, kdy by se i na vládní úrovni mohlo spolupracovat i s KSČM. V případě ohrožení státu. Pokud by ovšem KSČM chtěla pomoci…