Tarantinovo rekviem za Hollywood

Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum.

Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...

Režisérův nový film Tenkrát v Hollywoodu nabízí „hledačům odkazů“ spoustu materiálu, aby taky ne, vypráví se přece o... Hollywoodu. Ve většině scén Tarantinovy novinky se dá najít nějaký citát nebo odkaz, ve filmu vystupují reálné postavy amerického filmu konce 60. let, jejich mírně „fikcionalizované“ varianty, objevují se v něm pasáže dobových filmů a jejich „alternativní verze“. Z množství podobných jednotlivostí režisér a jeho tým skládají obraz světa toho filmu – Hollywoodu rekonstruovaného i vysněného –, dokážou to nezvykle přesvědčivě, ten film nesmrdí digitální postprodukcí, byť byla nepochybně a hojně využívána, působí skutečně asi jako právě sen – na dosah a přitom unikající. Tenkrát v Hollywoodu je (mimo jiné) taky velice zábavný výlet, exkurze. Ve společnosti hrdinů divák projde různá místa a film mu je důkladně ukáže. Nikoli ale stylem „kamery na cestách“. Je to jakési společné sentimentální putování po místech, jež jsou určitému typu lidí drahá, byť na nich třeba v životě nebyli. A taky nebudou – ta místa jsou už ztracená a Tarantinův film je také dlouhá elegie za nimi, tím, co spolu s lidmi, kteří v nich žili a pracovali, reprezentovala v imaginaci druhých. Spolu s kameramanem Robertem Richardsonem režisér ten svět zobrazuje s jakousi pietní virtuozitou, nestrhávají pozornost na svoje výkony, nestavějí je do cesty síle obrazů toho ztraceného světa zalitého nazlátlým kalifornským světlem.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2019. Koupit si jej můžete zde.