„Stažení z Afghánistánu bylo chybou, Amerika musí mít vůli konat,“ říká Kurt Volker
DEBATA CEVRO INSTITUTU
Stažení spojenců po dvaceti letech z Afghánistánu vzbuzuje naléhavé otázky. A to jak pro Spojené státy, tak jejich spojence. Co mise znamenala, čeho dosáhla a čeho naopak nikoliv? Co rychlé stažení znamená pro transatlantickou vazbu a jaké jsou jeho možné dopady z hlediska mezinárodní politiky? O těchto a dalších otázkách přijel na pozvání Centra transatlantických vztahů CEVRO Institutu diskutovat do Prahy Kurt Volker.
Jako jeden z předních představitelů americké diplomacie v době útoku na „dvojčata“ nabídl v diskusi s Alexandrem Vondrou v CEVRO Institutu pohled pamětníka na události, které po dlouho dobu určovaly americkou zahraniční politiku. Zároveň však hovořil také o tom, co odchod a konec jedné etapy znamená pro budoucnost. „Pokud dojde k nějaké evropské krizi, přístup bude: ať si s tím poradí Evropa, proč se s tím Evropa nevypořádá sama,“ říká Volker.
V době útoků 11. září 2001 Volker pracoval v americké Národní bezpečnostní radě jako ředitel sekce pro NATO. Přestože spojenci vyjádřili solidaritu hned 12. září, kdy bylo spuštěn článek 5 Severoatlantické smlouvy o společné obraně proti útoku, tak zpočátku jednaly Spojené státy samostatně. „Myslím, že za Bushe se stalo několikrát, že podcenili, jakou hodnotu má pracovat společně, protože jsme se soustředili jen na operační hodnotu,“ uvedl Volker k počátkům vojenské operace v Afghánistánu. Sám se přitom od začátku zasazoval o větší zapojení spojenců do operace. K tomu však došlo, až po dobytí země, kdy se řešilo, jak zemi udržet bezpečnou.
Záznam diskuze s Kurtem Volkerem můžete shlédnout zde.
Právě na náhled a změnu na vlastní vnímání postavení Spojených států ve světě a vůči spojencům mělo podle Volkera 11. září výrazný vliv. Za příklad dává invazi do Iráku, do které by podle jeho názoru Spojené státy bez šoku, který utrpěly 11. září, nešly. „Ale po 11. září nejen že přišlo varování ve smyslu, že zahraniční politika nás může tvrdě zasáhnout a ohrozit, ale také že musíme vědět, co vlastně chceme ve světě dělat. Bylo to spojeno s tím, že teroristé, kteří na nás zaútočili 11. září, měli přístup k materiálům na výrobu zbraní hromadného ničení, i když šlo jen o radioaktivní materiály. Kdyby měli jadernou bombu nebo chemickou zbraň, útok by byl býval desetkrát víc zničující,“ přiblížil Volker pohled tehdejší administrativy.
Dnes víme, že riziko zbraní hromadného ničení bylo falešné. Podle Volkera však Spojené státy vycházely z informací zpravodajských služeb, které Saddám Husajn sám přiživoval v rámci snahy o zastrašení. Podobnou chybu zmínil Volker při snaze o dopadení Usámy bin Ládina. Podle něj se Spojené státy příliš spoléhaly na informace pákistánských složek, které však Bin Ládina chránily. „Měli jsme to předpokládat, že to tak asi bude. Spoléhali jsme příliš na zpravodajství a elektroniku, místo abychom použili mozek,“ uvedl k hledání šéfa Al-Kaidy, jehož úkryt Američané našli v blízkosti pákistánské vojenské akademie v Abottábádu.
11. září nemělo vliv jen na odhodlání USA zasahovat ve světě, ale i na spolupráci se spojenci. Podle Volkera bylo 11. září jedním z klíčových důvodů rozšíření aliance v roce 2004.
Úspěchy a selhání v Afghánistánu
V debatě o samotném působení v Afghánistánu zmínil Volker nejprve několik optimističtějších pohledů. Mnoha lidem a zejména ženám se podařilo zpřístupnit vzdělání, rozvinula se ekonomika, lidé dostali šanci ke kontaktům mimo Afghánistán. Pro spoustu západních občanů už se nejedná o neznámou zemi, o které nic nevědí. To je podle Volkera do budoucna důležité. Co ovšem vnímá jako selhání, je posílení těch, které spojenci chtěli invazí porazit. Al – Kaida operuje od Sahelu po jihovýchodní Asii. V jejím stínu vyrostl mnohem nebezpečnější Islámský stát. A Tálibán se vrátil k moci posílen nejlepším vojenským vybavením. „Takže jsme vlastně vytvořili větší teroristickou hrozbu, než jaká byla na začátku v roce 2001. Afghánistán se tím vrací rovnou do stavu doby temna založené na ideologii Tálibánu. To jistě povede k velkému utrpení lidí. V tuto chvíli je populace mentálně nastavena více osvíceně, takže bude tu temnotu prožívat hůř, než tomu bylo v devadesátých letech,“ myslí si Volker.
Budoucnost Aliance
V druhé části debaty se Volker soustředil především na to, co stažení z Afghánistánu znamená do budoucna. Povaha transatlantické vazby se podle něj změnila, NATO se více zaměří na svou základní funkci – obranu svých členů před napadením. Jiné zažité představy se však mění. Spojené státy stažením z Afghánistánu bez naslouchání spojencům dosáhly zpochybnění své schopnosti dotáhnout věci do konce. Podle Volkera tak bude u spojenců v budoucnosti převažovat skepse, když se bude jednat o vysílání vojsk, expediční schopnost aliance bude poškozena. Poté, co se stalo v Afghánistánu, budou spojenci zpochybňovat úsudek Spojených států.
Některé země budou v reakci na Afghánistán volat po snížení obranných rozpočtů, například Německo, ho podle Volkera skutečně sníží. Některé státy budou volat po větší autonomii Evropy, například Francie. „Dobrá krize je pro lidi příležitostí, aby se dožadovali toho, co jinak stejně chtěli udělat,“ komentoval Volker některé reakce. Sám je však ke schopnosti a upřímnosti evropských států ohledně evropské autonomie skeptický.
Postavení Ameriky ve světě záleží na její reakci
Čína a Rusko podle Volkera vidí v tom, jak Američané opustili Afghánistán, slabost. Podle něj Tálibán Číně ukázal, že v soupeření proti spojencům jde především o čas. A ten hraje ve prospěch Číny. Je proto možné, že bude postupně svůj tlak na Tchaj-wan zvyšovat nevojensky a pokusí si vytvořit v oblasti takovou převahu, že možnosti Tchaj-wanu se stanou velmi omezené. Vladimír Putin podle Volkera uvažuje pouze v intencích síly a slabosti. A nyní tuto slabost bude testovat. Možná se pokusí o zabrání Azovského moře, zintenzivní boje na Ukrajině, či jiným způsobem bude slabost Západu testovat. Podle Volkera bylo stažení z Afghánistánu chybou, ale současně teď několik let nebude možné se tam vrátit.
„Na jedné straně říkáme: stahujeme se z Afghánistánu, ale děláme to proto, abychom byli schopni soustředit se na věci jako je například Čína, žádný strach. Ale to, co provádíme, vypovídá o něčem jiném. Vypovídá to o tom, že nemáme vůli dokončit misi, nemáme výdrž, nejsme ochotni použít sílu,“ uvádí Volker. Pokud chce Amerika ukázat, že se nestahuje z globální scény, měl by nyní podle něj prezident Biden použít vojenskou sílu k dosažení politického cíle, aby ukázal, že se USA nestahují ze světa, ale že si jen určují, kde chtějí být.
„Bude to o tom, jestli je vláda odhodlaná použít sílu, uplatnit sílu, aby dosáhla nějakého cíle, aby propagovala určitou agendu, aby bránila nějakou červenou linii. Viděli jsme, kolik červených čar bylo překročeno v posledních mnoha letech. Důvěryhodnost nemůže být založena jen na slovech, musíme mít vůli konat. Myslím, že to se teď neděje. Náš úspěch nebo selhání bude záviset na naší vůli konat,“ je přesvědčen Volker.