Střední Evropa mezi imitací a pýchou

Když se chtějí liberálové a konzervativci pozlobit, vyčítají si myšlenkovou a personální stagnaci těch druhých. A možná mají pravdu, že doba myslitelům nepřeje. Liberalismus v důsledku své kulturní dominance poněkud zešílel, čehož důkazem je dění na amerických univerzitách.

Konzervativismus v reakci na to sklouzává k antiintelektualismu, despektu až nenávisti k akademickým institucím a humanitním oborům. Kdyby měl v této atmosféře vzniknout paket intelektuálů, jejichž texty dají hodně oběma rozkmotřeným, za liberály by tam určitě patřil Ivan Krastev.

Bulharský politolog ve spolupráci s americkým kolegou Stephenem Holmesem napsal pro časopis Journal of Democracy dlouhou esej s názvem Východní Evropa, její imitace Západu a její dnešní nespokojenost.

Jde o pozoruhodný pokus o analýzu toho, co Krastev nazývá hlavně s ohledem na politický vývoj v Polsku a Maďarsku „neliberálním obratem ve střední a východní Evropě“. Podle Krasteva „není velkou záhadou, proč imitace Západu, kterou si Východoevropané před třemi desetiletími dobrovolně zvolili, nakonec vedla k politickému nárazu“.

„Politická filozofie postkomunistických zemí prvních dvou desetiletí po roce 1989 by se dala zestručnit do jednoduchého imperativu: Napodobujme Západ! Tento proces dostal různé názvy – demokratizace, liberalizace, rozšiřování, konvergence, integrace, europeizace –, ale cíl, který prosazovali postkomunističtí reformátoři, byl jednoduchý. Přáli si, aby se jejich země staly normálními, což znamenalo, aby se staly takovými, jako je Západ.“

„To, co dělá imitaci protivnou, není jen implicitní předpoklad, že napodobování je morální a lidské podřizování se modelu. Jde také o předpoklad, že středo- a východoevropské národy akceptují právo Západu hodnotit jejich úspěch či neúspěch při snaze žít podle západních standardů.“

„Když (...) Jaroslaw Kaczynski obviňuje liberalismus z toho, že je už proti samotné zmínce o národu, a když pobočnice (Viktora) Orbána Mária Schmidtová říká, že ,my jsme Maďaři a chceme chránit naši kulturu‘, jejich zuřivý nativismus ztělesňuje odmítnutí toho, aby je soudili cizinci podle cizích standardů. Vlastně říkají: Nesnažíme se vás kopírovat, a proto nedává žádný smysl, abyste nás posuzovali jako vaše zfalšované a málo kvalitní kopie.“ Říkají: Vaše normalita (už) není naše normalita.

Zatímco po roce 1989 byla normalita chápána do velké míry v politickém smyslu (svobodné volby, oddělení mocenských složek, svoboda cestovat, soukromé vlastnictví), v poslední době se stále více interpretuje v kulturních pojmech, kterým Středo- a Východoevropané nedůvěřují a rozhořčují je. Když „zrádce liberalismu“ Orbán jednou hovořil o svém přerodu, zmínil, že mu liberalismus dával smysl v roce 1988, teď už mu smysl nedává, protože všechny jeho (politické) výdobytky máme. Jeho „iliberální demokracie“ je demokracie oproštěná od kulturního liberalismu, který je podle něj škodlivý a Evropu vede do záhuby – znamená invazi migrantů, depopulaci a ztrátu národní suverenity.

Krastev připouští, že Západ je jiný, než byl. „V očích konzervativních Poláků během studené války byly západní společnosti normální, protože věřily v Boha. Ale potom Poláci najednou zjistili, že dnešní západní normalita znamená sekularismus, multikulturalismus a stejnopohlavní manželství. Máme být překvapeni, že se Poláci cítí oklamaní, když zjišťují, že společnost, kterou chtěli napodobovat, zmizela, že ji spláchly silné proudy modernizace?“

Frustrace z kulturní změny vedla podle Krasteva k neliberálnímu obratu, který v tomto regionu nelze oddělit od politických očekávání normality vytvořených během revolucí 1989: konec Západu, který je hodný následování, odmítnutí imitačního imperativu, a dokonce jeho obrácení ve vlastní prospěch. „To my jsme ti praví Evropané, tvrdí Orbán s Kaczynským. A pokud se chce Západ zachránit, bude muset napodobovat Východ.“ Cituje Orbána: „Před 27 lety jsme to byli my ve střední Evropě, kteří jsme věřili, že Evropa je naše budoucnost; dnes cítíme, že my jsme budoucností Evropy.“ Poníženost se přerodila v pýchu.

Koncept imitace není originální, v polské debatě je dokonce poměrně známý a funguje oboustranně. Zatímco Krastev si bere na mušku perspektivu národních konzervativců a jejich nově nabytou pýchu, konzervativní Ryszard Legutko svoje výtky směřuje ke středoevropským liberálům, když v jejich kontextu píše o „polském problému číslo jedna“, jímž je ztotožnění pokrokovosti a osvícenosti s napodobováním a přizpůsobováním se západním vzorům.

„Tento postoj byl nesmírně nakažlivý a ovlivnil snad všechny oblasti života. Jelikož starý systém za sebou nechal trosky, velmi mnoho věcí bylo potřeba znova vytvářet, stavět či organizovat. A skoro vždy probíhal tento proces pod hesly imitace, i tehdy, kdy to nebylo spojeno s požadavky EU nebo se samozřejmostí imitovaného modelu,“ píše Legutko. Dědictví postkomunismu jako směs komplexů a ukřivděnosti, která se projevuje buď v nenávisti k sobě samým, nebo v nedůvěře k světu a pěstování mýtů o sobě. Jedno převládá u liberálů, k druhému jsou náchylnější konzervativci.

Imitační mentalita středoevropských liberálů se v posledních dnech rozjela naplno při rozhodování o předsedovi Evropské komise. Jen málo komentátorů hájilo kvality socialistického kandidáta Timmermanse, pro většinu z nich byl dobrou volbou prostě proto, že proslul tvrdostí vůči Visegrádu, nesnáší ho vlády v Polsku a Maďarsku, a – to především – dohodlo se na něm Německo a Francie, tedy Západ.

Lidé, kteří jindy přesvědčují skeptickou veřejnost, že je možné, aby „byl náš hlas v Evropě slyšet“, byli zase jednou v šoku z toho, že tomu tak je. V jejich vidění světa jsme měli právo pouze tiše akceptovat zákulisní dohodu západních zemí o Timmermansovi. Všechno ostatní je intergalaktická ostuda podtržená tím, že ve dvou zemích vládnou národní konzervativci a u nás kleptokrat. Jsme malí a hanební.

Uveďme to drobným příkladem. Nejmenovaný sběrač lajků na Twitteru sdílel fotky z neformální schůzky představitelů států, na nichž chyběli zástupci V4 – proč tam asi nejsou, haha, taky proč by tam zvali takové lůzry, stačí, že je musí strpět na oficiálních jednáních. Hýkání tlupy nad hoaxem narušilo několik reakčních jedinců, kteří dohledali fotky se všemi představiteli Visegrádu. Toho Visegrádu, který je jako celek největším obchodním partnerem Německa.

Visegrád toxický, Visegrád nekonstruktivní, Visegrád nic nenabízí, na ničem se nedohodne – přestože od začátku nabízel přijatelné kandidáty (Maďarsko podporovalo Bulharku Kristalinu Georgievu či Francouze Michela Barniera), přestože nacházel spojence z řad starých členských zemí, přestože se dohodl na podpoře Leyenové, což někdejší socialistický vůdce europarlamentu Martin Schulz označil „za vítězství Orbána a spol.“. Dodejme, že Timmermans rozhodně nebyl samozřejmé dobro a EU nepožadovala, abychom mlčeli, to si jen liberálové vsugerovali.