Provařené dny 1: Čas pro Julianne Mooreovou i litevského řezníka
Provařené vary
1
Procedura odjezdu letos trochu drhla – pouze a jen mojí vinou. Cyklus odchodů, návratů a marných hledání se zdál nepřerušitelný, až si jeden mohl myslet, že na něj byla uvalena nějaká kosmická kletba, z důvodů sice nejasných, jenomže kosmos se neptá. Ale nakonec jsem do toho autobusu nastoupil, směrem na Karlovy Vary vyrazil. V půli cesty do mobilu přiletěla obligátní startovací esemeska: „Jiřina Bohdalová přijede k hotelu Pupp.“ Představuju si, že jsem tu zprávu vyslechl za války z BBC a rozpoznal v ní kódovaný povel k zahájení útoku na továrnu na těžkou vodu.
Na hotelu ke svému velkému překvapení zjišťuji, že oblek, který se kdesi zmačkaný válel, vypadá, jako kdyby se asi rok někde válel zmačkaný. Takhle mě Julianne Mooreová vidět nemůže! V abecedně řazené hotelové brožuře nalistuju ž jako žehlení. Půjčím si klíč od prádelny a jdu na věc. Po pár desítkách minut experimentování s teplotou a napařováním se mi podaří dosáhnout toho, že oblek nevypadá, jako kdyby se někde válel rok, ale jen půl roku. Dobře. Dvě třetiny roku. Víc toho pro Julianne už udělat nemůžu. Ale nepůsobila nějak zdrceně, tak snad ok.
Slavnostní zahájení ve Varech bývá docela krátké, oceňuju to čím dál víc. To, že na červeném koberci lidi vypískali ministryni financí, si přečtu až v ranních zprávách, dovnitř žádný velký pískot nedolehl, tam obvyklým způsobem zurčilo šampaňské a šuměly róby celebrit středního doletu. Julianne Mooreová se při přebírání ceny za přínos světové kinematografii chovala sympaticky uměřeně, zas až tak moc toho neřekla. Dojetím se nerozplakala, přitom pláč je ve filmu její silná stránka, nikdo před kamerou nebrečí líp. Královna slzí. Vyslechl jsem nějaká ta kritická vyjádření k jejímu outfitu, ale kdo jsem já, abych soudil outfity? Její manžel, režisér Bart Freundlich se rozpovídal víc. Natočil totiž zahajovací snímek festivalu, manželka mu v něm zahrála hlavní roli, což od ní bylo hezké. To dílo se jmenuje Po svatbě, je to remake filmu dánské režisérky Susanne Bierové, který se taky jmenuje Po svatbě, akorát dánsky.
Začíná před svatbou, což pro diváka může být trochu matoucí. Taky je to vážný film o vážných věcech – tipoval jsem, že se v něm budou po svatbě odhalovat velká rodinná tajemství anebo půjdou autoři přímo na komoru a někdo po svatbě dostane smrtelnou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se autorům do filmu podařilo vmáčknout obojí. Plus ještě indické sirotečky – tak potřebné, tak sladké.
Rád bych o tom díle napsal něco lepšího – režisér a hlavní představitelka působili skutečně sympaticky… No nic. Freundlich se tu až nezamýšleně legrační story snaží podat uměřeně a kultivovaně, netlačit na ty city zas až tak moc. Jenomže rozumnější by asi bylo zatlačit naopak pořádně a pak ještě přidat. Hrnout tam smyčce a melodramatická gesta, jen ať herci kulisy trhají. Došlo by tak aspoň k souladu obsahu a formy. Jenomže v tomhle rádoby seriózním podání, s dobrými hereckými výkony a tak dále, snímek ztrácí ten jediný význam, který mohl mít – stát se uslzenou kratochvílí po dlouhém pracovním dni. Takhle zpracovaný ale budí dojem, že mu snad tvůrci přikládají nějakou skutečnou relevanci. Vskutku smutný omyl. Ale Julianne Mooreové tam tu velkou plačící scénu dostala, ani trochu ji neošidila – plakala, až se v Thermalu třásla okna a i ta nejokoralejší srdce se rozpustila v proudu horoucích slz.
Následoval večírek, a to člověk hned přijde na jiné myšlenky, když mu do úst létají pečení holubi, plazí se pečení hadi a skáčou pečené žáby. Následující ráno bylo – jak jinak – pracovní. Vyrazil jsem na novinářskou projekci filmu Devadesátky, režijního debutu známého herce (především komika) Jonaha Hilla. Byl to film tak akorát pro tu časnou hodinu – nijak nezatížil ani nestrhl, ani nepobouřil – snesitelně a hladce kolem člověka prosvištěl. Děje se… v devadesátkách. Drobný kluk na prahu puberty to nemá doma jednoduché, chytne se party skejťáků, ledacos s nimi zažije, docela si zahrává, ale není to všechno jenom chmura.
Film je stylizovaný trochu dokumentárně – natočený v „osmičkovém“ působí syrově nebo se o to aspoň snaží. Může připomínat snímky Larryho Clarka právě z těch devadesátek. Jejich hrdinům se ale děly o hodně extrémnější věci. Ale všechno extrémní být nemusí, Hillovy Devadesátky nebombardují publikum nějakými šoky. Nakonec je to hlavně nostalgický film s lehce „artovým“ nátěrem. Spousta písniček, znal jsem všechny, často jsem si ale nemohl vzpomenout, jak se jmenují a kdo je hraje.
Nikdo nemládneme, je to tak a devadesátky jsou už dávná historie. Přemítám o tom na terase u kávy, vyřešil jsem tímto šalamounským způsobem dilema, zda radši jít na film o citovém zrání španělské dívky, nebo o trudném osudu litevského řezníka v Bruselu. Člověk by neměl ty začátky uspěchávat, čas litevských řezníků jistě ještě přijde. Vždycky to tak je.
