Dětství v černém stínu. Co spojuje Gretu T. a Billie Eilish

Koncem osmdesátých let se do zdejších kin dostal sovětský (lotyšský) dokumentární film Je lehké být mladý?. V zemi původu byl velice populární a chodilo se na něj i v tehdejším Československu, naprosto se vymykal způsobu, jímž se v „táboře míru“ o mládí mluvilo, jak se ukazovalo – jako stav prakticky nepřetržitého nadšení z možností člověka v socialistickém zřízení, radostná cesta, na níž se sice mohou vyskytnout nějaké ty problémy, ale na jejím horizontu je všeobecné štěstí.

Vystupovali v něm lidé (pankáči z Rigy, veteráni afghánské války a další), pro něž mládí v tehdejším SSSR rozhodně lehké nebylo, a otevřeně o tom mluvili. Už sám titul toho filmu byl v něčem podvratný, otazník na jeho konci připouštěl možnost, že by mládí v socialismu lehké být nemuselo. A ono taky nebylo, nejenom kvůli dobovým okolnostem, režimu, který se na generacích mladých lidí nepochybně a drsně podepsal. Mládí je těžké taky z principu, může to být i hodně zmučená doba.

Vločky i diktátoři

Název toho filmu může člověku vytanout při sledování současné veřejné debaty, která je rozdělena rovněž generačně. Mezi staršími je často plná údivu, nebo dokonce opovržení vůči rozmazleným mladým, kteří si stěžují, a přitom se jim vede jako v bavlnce, vztekají se na svět, chovají se jako „sněhové vločky“ i potenciální diktátoři zároveň. Z druhé strany mohou znít slova o neochotě a nechápavosti starších, neschopných rozpoznat, že svoje potomky uvrhli do strašného světa, ve kterém trpět a volat po změně je ta nejpřirozenější lidská reakce. Nakonec – může to znít alibisticky – mohou ta vyhrocená stanoviska být v nějaké míře pravdivá obě.

Neexistuje nějaká objektivní „míra těžkosti mládí“. Jistě, v době pandemie děti nepochybně trpí nedostatkem sociálního kontaktu a dalšími pro ně zásadními omezeními, projevuje se to zvýšeným počtem depresí a dalších psychických problémů, v nejhorších případech i sebevražednými myšlenkami, ba i skutky. To všechno prudce narůstalo už předtím, než se objevil covid. Vysvětlovat člověku, který třeba trpí depresemi, že k tomu nemá žádnou „objektivní“ příčinu, je marné a je to taky výraz velkého nepochopení.

Mladí to asi skutečně nemají lehké. Může to být taky tím, že postoj současné západní společnosti k dětem pro ně může být až zničující. Chová se k nim často nepřiměřeně ochranitelsky a zároveň po nich může strašně moc chtít, kontroluje je a zbožňuje zároveň, sugeruje jim sny a tužby, kterých je velmi obtížné dosáhnout, a vnucuje jim takové cesty za nimi, které je mohou dovést k hodně temným koncům. Zodpovědný a milující rodič může být právem poplašený z toho, jaká úskalí na jeho potomka čekají ve světě mimo domov – neúprosná a zlomyslná virtuální sféra, v níž děti prožijí tolik času a jsou vůči ní přitom bezbranné, neblahý vliv prostředí, které jim může sugerovat, že sebedestruktivní jednání a smýšlení může být velice „cool“ a že se cení. A nechá se vyplašit tak, že ve snaze dítě ochránit před zlým a zničujícím světem venku se takovým ničitelem stane sám. Mladí lidé často nejsou v pořádku, na tom se vlastně generace shodnou, spor se vede jenom o příčinách. A z obou stran těch dnešních sporů zní hodně diagnóz, výčtů příčin a na mnoha z nich jistě něco je. A žádná z nich asi není vyčerpávající, jako kdyby v tom do detailů probíraném světě stejně zůstávala nějaká znepokojující, těžko postihnutelná nebo i těžko viditelná část.

Celý text si přečtete na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.