Mají Spojené státy vyhledávat monstra? Jaká bude Amerika po afghánské válce
ECHOPRIME
Pomalu doznívá šok z pádu Kábulu a následné chaotické evakuace. Vítězství Tálibánu je již nyní považováno za zlomový okamžik a šíří se spekulace, co to znamená pro americkou zahraniční politiku, postavení USA jako velmoci a zda dvacet let západních intervencí vedlo pouze k selháním. O budoucnosti postafghánské Ameriky diskutovali bývalý vysoce postavený americký diplomat, mimo jiné velvyslanec v Pákistánu Cameron Munter a americký generál ve výslužbě Ben Hodges. Obavy amerického spojence artikuloval europoslanec a bývalý ministr zahraničí a obrany Alexandr Vondra.
Viděli jsme děsivé záběry z kábulského letiště. Asi není překvapivé, že se na Bidenovu administrativu valila kritika. Jaký je váš názor na právě proběhlou evakuaci?
Hodges: Musíme myslet na tři věci. Ano, celý svět viděl ta videa a byla tam velmi složitá a často chaotická situace. Nicméně zaprvé si musíme uvědomit, že naši diplomaté, naše letectvo a naše pozemní síly dokázali odvést úžasnou práci, dostali odtamtud víc než sto tisíc lidí. To, co prezident řekl, je pravda. Vzhledem k okolnostem a katastrofě, která hrozila každou minutu, je skvělé, co dokázali. Myslím, že bychom to měli pochopit a ocenit. Takže pokud někdo tvrdí, že evakuace byla katastrofa, není to přesné. Také to nebere v potaz neuvěřitelnou schopnost Spojených států něčeho takového dosáhnout. Zadruhé se však musíme ptát, jak jsme se do tohoto bodu dostali. Věděli jsme, že něco takového přijde, věděli jsme to roky. Měli jsme učinit kroky, abychom zajistili, že Afghánci a ostatní, kteří se chtějí dostat ven, to budou moci udělat. Chápu strach, že pokud bychom začali před dvěma měsíci, tak by to vyvolalo paniku a úprk, ale součást toho procesu má být zjištění, kdo tam venku je. A zatřetí si myslím, že jsme dostatečně nekonzultovali s našimi spojenci, na které jsme se spoléhali dvacet let. Nemám na mysli jen afghánskou vládu. Mluvil jsem s velmi vysokým německým důstojníkem. Řekl mi, že byli naprosto zaskočeni a nevěděli, že se to stane, kdy se to stane, když se najednou objevili američtí mariňáci a začala evakuace.
Munter: Mám dvě poznámky. Zaprvé musíme rozlišit mezi evakuací a tím, co jí předcházelo. Sám jsem byl evakuován několikrát a v takových případech si dáváte pozor na detaily, vyhodnocujete věci a snažíte se je mít pod kontrolou. A musím říct, že v tom jsou Američané velmi dobří. Říkejme tomu laserové uvažování. Jakmile jsme zaměřeni, dokážeme udělat velmi dobrou práci. Pak je tu ale uvažování podobné reflektoru, kdy vidíte širší obraz. To je jiný druh myšlení, které se, myslím, v americké politice příliš nevyskytuje. Myslím, že tam není dostatek lidí, ať civilistů, nebo z armády, kteří měli odvahu představit si, co se děje, protože by to znamenalo jít za prezidentem a říct mu: „Myslím, že se blíží katastrofa.“ Vypadal byste jako defétista. Obávám se, že politická situace nedovolala lidem používat reflektorové myšlení. Takže můžeme považovat evakuaci za triumf, ale doufám, že z toho vytáhneme lekce o rizicích, která nastala v posledních několika letech. Minimálně od února 2020, kdy Trumpova administrativa podepsala smlouvu s Tálibánem, a od výroků prezidenta Bidena, že jsme dostatečně neplánovali samotnou evakuaci a špatně vyhodnotili, kam ta země směřuje.
