Vznik čínských komunistů také ukazuje, jak mohou historické pohyby vzniknout z relativně skromných podmínek. První sjezd měl 15 účastníků, z toho bylo 13 Číňanů a dva agenti Kominterny, které tam vyslal Lenin.
Foto: Shutterstock
3
Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Nejvražednější politická strana na světě včera oslavila 100 let existence. Čínský prezident Si Ťin-pching při příležitosti výročí založení Čínské komunistické strany pronesl projev na náměstí Nebeského klidu před 70 tisíci lidmi. Při té příležitosti prohlásil, že Čína již nedovolí, aby byla šikanována. Zároveň naznačil, že se chystá šikanovat ostatní.
Leccos o charakteru strany vypovídá oficiální datum oslav. Ve skutečnosti čínští komunisté totiž oslaví sto let až za pár týdnů, partaj byla založena 23. července 1921 v Šanghaji. Jenže když uprostřed války, zalezlé v horách, chtělo vedení strany oslavit 20. výročí, nikdo si nemohl vzpomenout na přesné datum, pouze že se tak stalo v červenci. Mao Ce-tung proto rozhodl, že oficiálním datem založení se stane 1. červenec. I když po Maově smrti objevené dokumenty dokazují, že se „velký kormidelník“ spletl, kult osobnosti a neomylnost strany znamenají, že to nelze přiznat.
Vznik čínských komunistů také ukazuje, jak mohou historické pohyby vzniknout z relativně skromných podmínek. První sjezd měl 15 účastníků, z toho bylo 13 Číňanů a dva agenti Kominterny, které tam vyslal Lenin. Celkový počet členů strany byl 53. Dnes jich má strana přes 95 milionů, vládne 1,4 miliardy lidí a má choutky stát se světovým hegemonem.
Si Ťin-pching kromě silných slov o tom, že pokud se nepřátelé Číny budou snažit podkopávat její hodnoty a politický i sociální systém, budou jejich hlavy zkrvavené po nárazu na „velkou ocelovou zeď vystavěnou společnými silami všech 1,4 miliardy Číňanů“, taktéž přislíbil sjednocení s Tchaj-wanem, pokud bude potřeba, i silou.
Naráží tak na jeden z paradoxů komunistické vlády nad Čínou. Jak upozorňuje Bill Hayton na webu Unherd, strana odvozuje svoji legitimitu i od toho, že ukončila takzvané „století ponížení“. To mělo začít porážkou císařské Číny v roce 1842 ze strany Britů v první opiové válce. Následovala dominance západních mocností nad Čínou. I když se z ní nikdy nestala kolonie, velké části byly rozebrány formou koncesí, na západní občany se nevztahovaly čínské zákony, a když se chování vlády Západu znelíbilo, mohla očekávat rychlou intervenci. Toto ponížení měla ukončit až komunistická vláda v roce 1949. Není to tak úplně pravda. Západní mocnosti se vzdaly svých výsad během či těsně po druhé světové válce, ještě před nástupem komunistů.
Foto: Týdeník Echo
Dva velké symboly tohoto ponížení přetrvávají. Jedním byl Hongkong, který Britové získali právě v první opiové válce a na základě dalších válek rozšířili. Jeho pokračující autonomie je připomínkou „století ponížení“. Není náhodou, že 24. výročí vrácení Hongkongu Číně a 1. výročí zavedení zákona o národní bezpečnosti, který okleštil hongkongské svobody, připadá zrovna také na 1. července. Druhým symbolem je Tchaj-wan. Ten byl 50 let japonskou kolonií. Po válce byl vrácen Číně, jen aby tam utekli úhlavní nepřátelé komunistů, čínští nacionalisté, a založili tam de facto nezávislý stát. Získání Tchaj-wanu tak může znamenat finální tečku za „stoletím ponížení“. Koneckonců Si Ťin-pchingova slova o šikaně jsou také připomínkou doby, kdy si Západ v Číně dělal, co chtěl.
Jenže toto vymezování se proti západnímu imperialismu zastiňuje to, že i komunistická strana je jeho výtvorem. Podle Haytona není náhodou, že vznikla zrovna v Šanghaji. Jednalo se o „nejzápadnější“ město Číny, jelikož se v něm nacházely dvě obří koncese, francouzská a mezinárodní, sdružující všechny ostatní západní země. Mao a ostatní se k prvnímu sjezdu sešli právě ve francouzské koncesi, jelikož věřili, že je to bezpečnější než na území přímo pod správou Číny. Šanghaj díky západním investicím měla také řadu továren, což znamená potenciální dělnické hnutí. Navíc komunismus se do Číny dostal díky západním intelektuálům a ti čínští zase jezdili studovat do Evropy. Polovina z původních 53 čínských komunistů vyjela do zahraničí.
Ne že by „vítězství“ nad kolonialismem přineslo Číně nějaký velký blahobyt. V následných represích a šílených reformách zahynuly miliony lidí. V nejtragičtější epizodě čínských dějin, v takzvaném „velkém skoku vpřed“, a následně uměle vyvolaném hladomoru zemřelo 45 milionů lidí. V dalších katastrofách pak další miliony. Si Ťin-pching tyto události raději taktně přešel a vyzdvihl, že strana přinesla Číně prosperitu a prý vymýtila chudobu. Většina hospodářských úspěchů Číny však přišla po Maově smrti, kdy opustila striktní komunismus a zavedla hospodářské reformy.
S ekonomickým uvolněním však nepřišlo uvolnění politické. Pokus o politickou reformu byl utopen v krvi na náměstí Nebeského klidu, kde Si Ťin-pching nyní slavil narozeniny strany. Potlačení svobody v Hongkongu, choutky na dobytí Tchaj-wanu, internace milionů Ujgurů, nátlaky na zahraniční firmy, Hollywood či třeba americkou basketbalovou ligu, to vše dokazuje, že totalitní a vražedné manýry čínské komunisty nepřešly. Komunistická strana Číny oslavila 100 let, doufejme, že dalších 100 se již nedočká.
00:01
