Kam zmizela noha Sarah Bernhardtové?

Letos pětasedmdesátiletý Julian Barnes je oblíbenec českých anglistů, skoro všechny jeho romány už byly přeloženy do češtiny, což by asi nešlo, kdyby přitom nebyl oblíbenec čtenářů. Spíš náročnějších a vybíravějších, ale zároveň těch, kteří rádi čtou knihy, ve kterých se něco zajímavého dovědí, ve kterých je možné si podtrhávat a co chvíli se dívat do Wikipedie či jinam, jestli ty podivné životopisné historky, detaily a kuriozity, které Barnes shromažďuje a zjevně miluje, sedí, nebo si je snad vymyslel, či aspoň přimyslel. Taky se tomu dá říct drby, které ovšem, pokud se týkají slavných mužů a žen, mění se v umělecko-historická fakta.

Barnes je v ideálním případě spisovatel poučného a poučovatelského druhu, vedle několika „standardních“ románů, které jsou také velmi biografické, píše nejraději cosi jako vysoce uměleckou non-fiction, žánr na pomezí eseje, originálního slovníku encyklopedických hesel, výpisků z četby, volných úvah, autobiografických poznámek, náhlých vpádů beletrie na dokumentární území historických obrazů. Taková je i třináctá do češtiny přeložená Barnesova próza, ilustrovaný (je tam opravdu hodně dobových fotografií) román Muž v červeném kabátě. V Británii vyšel v roce 2019, prý také jako Barnesova reakce na brexit, ten jako zastánce evropské vzájemnosti odmítal. Toto tehdy aktuální téma je ovšem v knize podáno velmi subtilně, a kdyby si to čtenář nepřečetl v autorské poznámce, tak by ho to nejspíš ani nenapadlo. Jde totiž o rozsáhlý obraz epochy již dávno vyvanulé, z níž toho už moc nezbylo, i když ty zbytky jsou dost přitažlivé a někdy i velkolepé.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Ten si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.