Festival Krásný ztráty. „Podařilo se vytvořit tradici,“ říká Michal Prokop

Legendární Michal Prokop si v srpnu už pošesté pozve hosty na festival Krásný ztráty, který slibuje všežánrovou přehlídku legend, jistot i nadějí současné scény. Sejdou se opět na na statku ve středočeských Všeticích. A pro Michala Prokopa znamená letošní rok také 55 let „u mikrofonu“, které v loňském roce korunoval novou deskou. „Žádné pevné soudy, co bude dál už si netroufám vyslovovat,“ říká v rozhovoru pro deník Echo24. Čtenáři Echa mají i letos možnost získat mimořádně výhodnou dvoudenní vstupenku do Všetic.

Letos se Krásný ztráty uskuteční už po šesté, jak se za ty roky festival vyvinul? Co pro vás dnes znamená?

Myslím, že hlavně získal slušnou reputaci. A taky, jak doufám, stálé působiště. Od prvního ročníku v amfiteátru v Lokti, přes Konopiště v ročníku druhém až do Všetic, kde už letos budeme po čtvrté jako doma. Mám za to, že se podařilo vytvořit tradici a diváci to myslím oceňují. Pokud jde o zaměření a obsah, nic moc se nezměnilo, stále jsme zaměřeni na českou scénu, i když letos to bude i s drobným slovenským přesahem, takže vlastně půjde o scénu československou. A objeví se tam i něco trochu exotického. Takže pro mne znamená festival stále totéž, i když letos vlastně slavíme padesát pět let značky Framus Five, neboli mých padesát pět let u mikrofonu.

S takovým výročím se nabízí i otázka, kam jste se hudebně vyvinul osobně vy? Máte značně pestrou kariéru s řadou etap, od šedesátých let přes normalizaci a úspěšný návrat v osmdesátkách.

Když jsem začal zpívat, byl jsem velmi ortodoxní vyznavač rhythm and blues. Nic jiného jsem nechtěl zpívat a česky už vůbec ne. Ale postupně, jak jsme začali uvažovat o vlastní tvorbě, mi bylo jasné, že černý nejsem a nikdy nebudu zpívat tu jejich hudbu tak dobře, že musíme hledat vlastní výraz, i když ty kořeny rhythm and blues v tom samozřejmě musí být cítit. No a navíc, nastupující normalizace už mi přikázala zpívat česky, tedy pokud chci vůbec natočit druhou desku, angličtina už byla na českých deskách nežádoucí. A tak vznikla první československá art rocková deska Město ER s textem Josefa Kainara, i když pojem art rock tehdy v roce 1970 ještě nikdo neužíval. A v osmdesátých letech, po návratu na rocková podia z popíku, jsem začal zpívat vlastně to, co dělám v různě modifikované podobě dodnes. Rockové písničky, kde text je klíčovou záležitostí, v drtivé většině je právě text prvotní inspirací pro skladbu. Myslím, že pro české zpívání je to nejlepší metoda, skládat na hotové texty.

A jak se díváte na svůj další comeback po roce 2000?

Můj druhý comeback byl zpočátku věcí nechtěnou. Měl jsem trochu strach, že za těch mnoho let, kdy jsem se věnoval jednak politice, jednak televizní práci, už nebude na mě nikdo moc zvědavý a pokud vůbec, tak snad jen na ty staré věci jako je Kolej Yesterday. Ale něco nového, co neznají? Tyhle obavy zlomil až Pavel Šrut, když mi v roce 2005 velmi autoritativně předložil nové texty s tím, že to musím nazpívat. A když se přidal Petr Skoumal, začal jsem pracovat na desce Poprvé naposledy a najednou jsem cítil, že to je zase ono. Myslel jsem ale, že to bude má poslední deska, vždyť mi bylo už šedesát. Netušil jsem, že to je naopak start. Takže od té doby vznikla ještě dvě další alba, to poslední vloni, po devíti letech, ale žádné pevné soudy, co bude dál, už si netroufám vyslovovat.

Přípravy posledních ročníků a nakonec i vašeho posledního alba se nesly v duchu pandemické atmosféry a hrozby neustále se měnících restrikcí. Jak na to dnes vzpomínáte?

Jako na období strašné nejistoty, jestli festival vůbec bude. Nakonec i přes všechny restrikce a omezení se to povedlo, i když jsme zejména z ekonomických důvodů museli zrušit jednu scénu. A desku Mohlo by to bejt nebe… jsme nejen dokázali natočit, ale ve Všeticích vloni i slavnostně pokřtít. Takže konec dobrý, všechno dobré. A to i přesto, že nás vloni opustil jeden z klíčových spolupracovníků, můj služebně nejstarší spoluhráč Luboš Andršt.

Minulý ročník okořenily vaše narozeninové „půlkulatiny“ i křest nové desky. Chystá se něco speciálního i letos?

Nic speciálního letos nechystáme, prostě si tam všichni parádně zahrajeme, těším se hodně na své dva generační souputníky Paľo Hammela i Petera Lipu. Hodně dlouho jsme se navzájem nepotkali. Ale samozřejmě se těším na všechny kolegy, co tam letos přijedou, Vltavu, Tata bojs z těch mladších, ale abych na někoho nezapomněl, prostě na všechny.

V minulosti jste řekl, že je pro vás důležité, aby na festivalu hrály nejen kapely, které mají zásadní roli na vývoj naší hudby, ale i takové, od nichž to čekáte do budoucna. Povedlo se takové najít i tentokrát?

To ukáže až čas, náš odhad je samozřejmě dán nějakou zkušeností, ale vždycky to je jen odhad. Když říkám náš odhad, je to kolektivní dramaturgie, je nás na to víc, a ti moji kolegové jsou všichni nejmíň o generaci mladší, než já, takže mají samozřejmě poněkud jiný přehled o těch mlaďoších. Ale věřím, že se dokážeme trefit.