Češi na norský Barnevern nahlížejí zjednodušeně

Daniel Kaiser 23. ledna 2019 publikoval na webu Echo24 článek „Poláci jsou tvrdší“, ve kterém zkritizoval Norské království za to, že požaduje  předčasné stažení polského konzula Slawomira Kowalského ze země. Polskou stranu naopak ocenil za to, že tomuto požadavku nechce vyhovět. Podle pana Kaisera se konzul stal pro Nory nepřijatelným jen proto, že v souladu s Vídeňskou úmluvou z roku 1963 konal dobře svou práci a snažil se hájit polské občany před nepřijatelným chováním úřadů, především pak norským Úřadem ochrany dětí Barnevernem. Článek je od počátku založen na implicitně vyjádřené premise, že Barnevern jako úřad odebírá děti zbytečně a že porušuje mezinárodní úmluvy. Tyto premisy ale ve skutečnosti nejsou v textu nijak dokázány.

Zarážející je už to, jak se diplomatický neúspěch Polska v textu vydává za přesný opak.

Úlohou konzula je pochopitelně  hájit zájmy občanů své země. Musí tak ale činit ve spolupráci s hostitelskou zemí, u níž je akreditován.

Podle příslušné Vídeňské konvence tak musí konzul dodržovat právní řád a předpisy přijímajícího státu a jednat při výkonu svých pravomocí v intencích zákonů hostitelské země. Hostitelský stát jej může kdykoliv zbavit oprávnění, označit jako personu non grata. Tento fakt jen ilustruje význam dobré komunikace a vzájemného respektu mezi konzulem a orgány státu, na jehož území působí.

Pokud konzulární pracovník nedokáže dobře komunikovat s druhou stranou a předcházet konfliktům, jeho diplomatická činnost je neúspěšná. Selhává ve své roli. Dobře to ví i polská vláda, která panu Kowalskému dala vyznamenání - v roce 2016 - za prý dobrou, profesionální  spolupráci s norskými orgány. Už v té době to ale neplatilo, jak přiznává polský i norský tisk. Norské ministerstvo zahraničí dostávalo stížnosti na nevhodné chování konzula už tři roky a už rok a půl se podle polských médií snaží norská strana nejprve neoficiálně o výměnu tohoto člověka z důvodu opakujících se stížností, ne v jednom, ne ve dvou případech, ale v celé řadě. Žádost o stažení je zdůvodněna tím, že konzul opakovaně vyhrožoval představitelům veřejné moci, nerespektoval pokyny policie, choval se i násilně a bránil orgánům Norského království v práci (což by mohlo být v rozporu s článkem 55, odstavcem 1 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích).

Polská neochota odvolat konzula postrádá smysl ve světle toho, že ten k výkonu své práce potřebuje úzkou součinnost norské strany. Jako člověk bez důvěry přijímacího státu svou roli plnit jednoduše nemůže. Polská diplomacie tak v této dílčí věci evidentně selhala, nikoliv zvítězila.

Příznivci Slawomira Kowalského argumentují tím, že nikoliv on, ale norské orgány porušily příslušné konvence a zvyklosti. Snaží se to dokázat za pomoci videa z léta roku 2018, které bylo aktivistickými skupinami zveřejněno na sociálních sítích. Celá přibližně 14 minutová nahrávka je v anglickém jazyce.

Video nám ovšem neukazuje celou konfliktní situaci, ale až závěrečný výsek, krizový zásah policie. Některé věci komentovat po zhlédnutí videa vůbec nemůžeme - např. důvody, proč je šestileté dítě v péči sociálky. O tom nic nevíme. V podstatě ani nemůžeme posoudit předchozí chování pana konzula, kvůli kterému je policie předvolána. Víme jen - na základě na nahrávce řečeného - tolik, že konzul se setkal s matkou, pracovníky sociální služby i dítětem ve věku šest let. To mu prý mělo říct ahoj a tím projevit zájem o komunikaci. Následně situace z nějakého důvodu eskalovala, a sociálka přivolala policii. Konzul se domáhá pokračování jednání. Policie jen komentuje, že byla zavolána kvůli předchozímu vyhrožování a narušování klidu. Mají incident a stížnost nahrané. Konzul si je evidentně krátce předtím předcházejícího konfliktu se sociálními pracovníky vědom. Polici sám v očekávání dalšího postupu upozorňuje, že ho mohou obvinit (trestně-právně) jen, když mají důkazy. Policistka odpovídá, že žádné obvinění nevznášejí. Jen zjišťují stav. Několik minut se policisté baví s pracovníky sociální služby. Protože se pracovníci cítili ohroženi, policie nakazuje konzulovi, aby opustil prostor. Ten to nejdříve odmítá udělat, takže policie na něj tlačí, dokud se nepodřídí. Je otázkou, v jakých jednáních chce na místě pokračovat, když se jím úředníci cítili tak ohroženi, že až zavolali policii. Pokud by konzul chtěl mluvit s šestiletým dítětem, z psychologického hlediska (zátěž pro dítě, které už je tak zranitelné, v situaci pro ně v každém případě silně stresující) by to vyžadovala domluvu a spolupráci všech přítomných stran a dospělých. Vytvoření vhodného prostředí pro takovou komunikaci bez rušivých konfliktů. To zde evidentně nenastalo a vše skončilo až krizovým zásahem policie. Z hlediska platných norem a diplomatických zvyklostí si jen z výseku situace - a to hlavní navíc chybí - názor neuděláme.

Pan Kaiser a někteří další lidé zajímající se o tyto kauzy (pan Zdechovský například, jehož blogy a příspěvky slouží jako zdroj informací) považují vykázání diplomata za akt čisté pomsty. Polsko totiž v prosinci 2018 udělilo ochranu norské občance Silje Garmo, která se obávala odebrání svého druhého dítěte norskou sociálkou a soudy. Této tezi ale odporuje fakt, že o odvolání konzula se i podle polských zdrojů norská strana neoficiálními cestami snaží přes rok a půl.

Samotný případ Silje Garmo je pak českými politiky a novináři popisován zmatečně, neobjektivně. Řada informací nám chybí, ale i tak není jasné, proč se naši politici nemohou držet alespoň známých faktů.

Pan Zdechovský nám tak ve svém blogu sděluje, že už první dcera Silje Garmo byla odebrána a že ji matka do jejích osmnáctin nesmí vidět. To však není pravda. První dcera byla svěřena do péče svého biologického otce (tomu se obecně  neříká odebrání), přičemž matce byla zachována práva kontaktu. Po odchodu do Polska si tak podle vlastních slov se starší dcerou každý den telefonuje a dcera za ní do Polska i jezdí. Strávila s ní například i tyto Vánoce, jak dokazují veřejné fotky z facebooku, na němž norská matka vystupuje pod jménem Silje Gude.              

Starší dcera - nyní už čtrnáctiletá - byla navíc svěřena do péče otci poté, co mu matka bezdůvodně bránila v kontaktu, pravděpodobně nepravdivě jej obvinila ze sexuálního zneužívání dítěte. Nakonec dceru odvezla do Španělska (ne na krátkou dovolenou), odkud bylo dítě ovšem za žádost rodiny otce vydána do Norska. Matka strávila nějaký čas ve španělské vazbě. Zde vycházíme z verze událostí, kterou pro Norge Idag zveřejnila sama paní Garmo.

O druhém dítěti Silje Garmo a okolnostech jeho narození (otec je jiný než u prvního dítěte, o dítě nemá žádný zájem) moc nevíme. Faktem je, že v současnosti vydání Silje Garmo z Polska nikdo nežádá, není proti ní vedeno žádné řízení a ani se nejednalo o odebrání jejího druhého dítěte. Také proto a s tímto zdůvodněním nejdříve polská vláda její žádost v červenci 2018 zamítla, což nespokojeně komentovaly i katolické organizace prosazující polský azyl pro tuto norskou občanku. Bylo by zajímavé vědět, proč Polsko změnilo své stanovisko. Každopádně i podle známých informací celá věc proběhla jinak, než jak ji nepřesně líčí pan Zdechovský a ti, kteří z jeho verze událostí vycházejí.

V diskusích o norském Barnevernu se také často argumentuje tím, že Norsko je kritizováno Evropským soudem pro lidská práva Rady Evropy se sídlem ve Štrasburku. Často se zdůrazňuje, že v posledních dvou letech bylo k projednání v této věci přijato devět případů. Samotné přijetí případu ale samo o sobě není signálem, že Norsko spor prohraje a bude usvědčeno z porušování článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Prozatím došlo k projednání nebo částečnému projednání čtyř čerstvých případů týkajících se činnosti BV. Pokud se o rozsudcích v ČR vůbec píše, pak nepřesným způsobem. Všechny rozsudky jsou přitom volně ke stažení na stránkách Evropského soudu pro lidská práva.

Na základě studia rozsudků je možné dosavadní projednávání žalob shrnout následovně:
1. případ je označován jako  M.L. vs Norway. Norsku bylo v tomto případě  ve Štrasburku jednomyslně dáno za pravdu, pokud jde o postup a zdůvodnění rozhodování norských orgánů. Žalobce - matka dvou dětí - si stěžovala, že jen jedno z jejích dvou dětí bylo svěřeno do péče babičky a dědečka. Druhé - nevlastní sourozenec prvního - už ne. Matka sama nemůže vychovávat ani jedno dítě, sama o jejich svěření do péče nežádá. Evropský soud pro lidská práva ovšem uznal jako oprávněnou argumentaci norské justice, proč druhé dítě už nemůže vyrůstat v pěstounské péči prarodičů.

2. případ Loebben byl jako jediný částečně medializován panem europoslancem Zdechovským. Pan poslanec ale od začátku bagatelizuje důvody odebrání dítěte, ačkoliv ty už ani nejsou předmětem sporu u ESLP. Jsou v jednání od začátku považovány za dostatečné. Dítě  bylo jako velmi malé v roce 2008 odebráno, protože mu hrozilo vyhladovění. Kdyby nebylo přemístěno do náhradní rodinné péče, nemuselo by podle zodpovědných institucí  přežít. Samozřejmě, situace na straně matky, její schopnost a chuť se o dítě postarat se mohla v průběhu dalších let  měnit. Také proto v tomto složitém případu některé z příslušných norských soudů chtěly dítě matce vrátit. Ta s ním pak měla časté schůzky, jejichž průběh ale nebyl příznivý. Další soudní instance tak rozhodnutí níže postavených soudů přehodnotily. Dítě tak bylo nakonec adoptováno pěstounskou rodinou. Kolegium sedmi soudců ESLP pak posuzovalo jen to, zda je v nejlepším zájmu dítěte dlouhodobá pěstounská péče, nebo adopce. Norské rozhodnutí o adopci bylo evropskými soudci potvrzeno poměrem 4:3. Strana pí. Loebben se v reakci na těsný výsledek odvolala k Velkému Senátu  ELSP. Ten do dnešního dne ještě nepřijal rozhodnutí. U Velkého Senátu má paní Loebben nového advokáta, Francouze, protože její původní právní zástupce Marius Reikeras byl vyloučen z procesu. V Norsku před mnoha lety přišel o advokátní licenci a byl i trestně odsouzen za podvod spáchaný na senilním klientovi a za útok na advokáta protistrany. 

Ve třetím případu Mohamed Hasan versus Norway opět Norsko jednomyslně vyhrálo. V tomto případě byly děti odebrány z irácké rodiny docela pozdě poté, co úřady věděly o vážném násilí v rodině (zranění vyžadující hospitalizaci, výhrůžky smrtí atd.). I po odebrání měla rodina s dětmi schůzky. Z jedné nechal otec děti unést, ale podařilo se je vypátrat dříve, než mohly být odvezeny do Iráku. Děti utrpěly těžké trauma, později bylo rozhodnuto o jejich adopci. Proti tomu vystoupila matka s tím, že už je bude schopna bránit před násilím a iráckou rodinou, hlavně z otcovy strany, to ale nebylo shledáno jako průkazné. Ani soudem ve Štrasburku, který postup Norska schválil.

V  posledním, v září 2018 projednaném případu Jansen vs. Norway Norsko jednomyslně prohrálo (proti postupu i norský soudce). Nešlo ale o samotné odebrání, nýbrž o počet schůzek, které by měla mít matka po odebrání dítěte. V tomto případě maminka Romka nebyla příliš schopna se o dítě postarat, protože bohužel jí její otec zničil. Maminka je negramotná (otec ji skrýval před úřady a znemožnil jí vzdělávání), nedokáže sama hospodařit s penězi. Její rodina je násilná. Přesto se jí nejdřív snažil stát pomoci. Dvakrát byla s dítětem přijata do krizového centra pro týrané ženy, ale vždy se nakonec vrátila ke své násilnické rodině. Nedokázala se od nich vzdálit. A to přesto, že její otec se pokusil zabít její kamarádku, která ji předtím přemluvila k odchodu do azylu (dostal za to trest vězení). Když už bylo dítě u pěstounů, kumpáni spřažení s otcem sledovali po jedné schůzce auto pěstounské rodiny a bylo vyhodnoceno, že je tu vysoké riziko únosu dítěte. Otec dceři (matce dítěte) prokazatelně vyhrožoval, že ji i s jejím potomkem odveze do ciziny. Tam ji zabije a dítě si nechá. Z toho důvodu - riziko únosu a nutnost případně přesunout dítě do jiné pěstounské rodiny, tím narušit stabilitu jeho života - byly postupně zrušeny veškeré schůzky matky s dítětem. Později se matka dítěte (nyní má druhé dítě) snažila s pomocí své komunity žít samostatně. Má například i svůj byt. Soud toto kvitoval, ale ve vztahu k prvnímu dítěti a riziku únosu ze strany rodiny stanovisko nezměnil.

ESLP po projednání celé věci a všech rozsudků Norsko odsoudil za to, že matka nemá žádné schůzky. Vyslovil se pro to, že by měla mít čtyři hodiny kontaktu s dítětem ročně, což byl kdysi i  původní návrh norské krajské komise. Víc schůzek by ale ani podle ESLP být nemělo. Nízký počet  kontaktů by zaručoval, že se podaří minimalizovat riziko únosu... Tento případ lidé sledující norské kauzy moc nemedializovali, ačkoliv Norsko prohrálo. Důvodů bude asi několik a názor si můžete vytvořit sami.

Každopádně bychom si měli uvědomit, že problematika odebírání dětí není ani v Norsku, ani kdekoliv jinde černobílá a jednoduchá. Práce sociálních pracovníků i soudů je komplikovaná, zatímco česká debata o tématu podle mého až příliš zjednodušující.