Oni přece nejsou žádná zvířata v zoo!

Slavná a neblahá scéna ze sobotního večera v hotelu TOP (příznačné jméno) byla již popsána ze všech stran. Okamžitě způsobila pobouření právě poražených, kteří si rádi potvrdili svůj názor na vítěze. Média a světové agentury podávaly zprávu o brutalitě vítězů, novinářské organizace varovaly před pronásledováním novinářů. V České republice bijí žurnalisty! Co se to v té kdysi Havlově zemi děje?

A opravdu: pohled na statného sedmdesátníka, který předvede ukázkový boxerský postoj a z rozkmitaného těla počnou vylétat údery na mladého muže, který drží kameru, a stěží tedy rány vykrývá, se jen tak běžně nevidí. Tady, vidí se na Balkáně nebo na východ od nás a Slovenska. Ne, tohle do naší mírné a civilizované země opravdu nepatří. Tedy, už asi patří, neboť v mnohém nejsme ani zemí mírnou, ani civilizovanou.

Ta scéna měla ale neméně bizarní předehru, kterou kamery zaznamenaly též. V lynchovsky přízračné atmosféře se v místnosti – jak z nějakého karpatského retro filmu – potácela u stolku zvláštní figurka, podivně zakláněla hlavu a křečovitě se držela pivní lahve. My už všichni víme, o koho šlo a jak to pak komentoval (něco mu přimíchali do pití, nejspíš alkohol), ale to teď není podstatné. Výjev jen trochu zkušenému oku prozrazoval, že to pán hodně přehnal, ale zároveň bylo zřejmé, že je na tom opravdu špatně. To v alkoholické zemi, jako je ta naše, by se mělo vědět, že otrava alkoholem nějak vypadá a že většinou člověk při ní není rozjařený. Bez ohledu na skutečnost, že si to způsobil sám, je takový člověk často v ohrožení života. Moralizování si přítomný divák nechá obvykle na potom, nejdřív je takovému praseti (to píšu se vší odpovědností, Hašek, jejich patron, by to jinak nenazval) nutné poskytnout pomoc. Odvést ho na klidné místo, položit na bok (ne, jak jsme viděli, na záda, aby se případně udusil), zavolat záchranku, která by si s ním měla poradit.

Jenže opilec na takovém místě je rovněž zajímavý objekt symbolický a fotogenický. Jeho stav a výzor odpovídá tomu, co by člověk, jenž do této společnosti nepatří, ba jí i pohrdá, očekával: podivné zlité figury. Co může v tu chvíli oslavovaného, byť nepřítomného prezidenta lépe charakterizovat než ubohý opilec potácející se s lahví piva u pobryndaného stolu v ošklivém sále? Jeho záběry a fotografie se stanou za chvíli potvrzením úrovně té vítězné strany. A ta je ubohá. A oni to vědí.

Ano, oni o své ubohosti vědí. A vědí, že novináři ji přišli natočit. Jejich alkoholismus, jejich nepadnoucí obleky, jejich hrozný vkus. Vědí, že se jim přišli vysmát, jim, kteří právě nad nimi zase ve volbách zvítězili. Chtějí slavit, a místo toho zase potupa, zase ty úšklebky: však si nemyslete, že nevíme, jak námi pohrdáte!

A podobně jako toho legračního opilce už pět let natáčejí prezidenta a čekají, až se jim zase předvede s virózou nebo s grimasou nebo s pajdovou nohou. Pozorují ho jako v nějaké zoologické zahradě legračního paviána.

Jenže tenhle jinak nesmírně inteligentní pavián o tom také ví, a kde může, vrací úder. Sice jen verbálně, poznámkami, urážkami, které jsou v podstatě neškodné, ale dotčení novináři jsou jimi vždy znovu a znovu pobouřeni, překvapeni a zaskočeni, jako by netušili, o jakou hru jde a že se jí též účastní. Chovat se jako svatoušek je často projevem demokratického přesvědčení.

A pak se najde někdo jiný – a ten jim to vrátí pěstí. Opravdovou. Mstí ožralého kamaráda a mstí svého prezidenta. Je to v jeho stylu, a navíc má pocit, že je v právu. Oni přeci nejsou žádní paviáni! A má trochu pravdu, i když jsou.