Zahraniční a evropská politika ČR má být aktivní a ekonomicky racionální

V minulých měsících jsem na půdě Poslanecké sněmovny a v médiích nadnesl téma Číny a Ruska. Prosadil jsem usnesení sněmovního evropského výboru vyzývající předsedu vlády, aby inicioval na půdě Evropské rady vyšetření původu vzniku pandemie a dezinformační čínskou kampaň, která s tím byla spojená. Vyzval jsem opakovaně k přijetí rozhodných odvetných opatření vůči nepřijatelným útokům Ruské federace na naši suverenitu. S kolegou Janem Bartoškem (KDU-ČSL) jsme explicitně vyzvali ministra zahraničí, aby udělil odpovědným zpravodajcům status persona non grata a také, aby celou záležitost projednal s našimi spojenci v NATO a EU.

Hodnoty, bezpečnost, prosperita – spojené nádoby

Nečiním tak proto, že bych se domníval, že bezpečnost naší země je akutně ohrožena, a už vůbec tak nečiním z nějaké zášti vůči Číně nebo Rusku. Jde mi o to, upozornit ekonomicky či pragmaticky orientovanou vládu na skutečnost, že není prosperity bez bezpečnosti. Stejně tak není prosperity bez inovací.

S tím souvisí také můj podnět, odsouhlasený Výborem pro evropské záležitosti, kterým jsme premiéra Andreje Babiše vyzvali k tomu, aby věnoval pozornost těm částem víceletého evropského finančního rámce, které jsou vyznačeny na inovace a na oblast bezpečnosti.

Z integrace musí Česká republika umět těžit

Vadí mi, že přes mnohé deklarace v nejrůznějších vládních strategiích nevyužíváme možnosti, které nám Evropská unie a NATO skýtají. Jinými slovy, nejsme dostatečně aktivními členy, kteří by kromě prosazování našich zájmů dokázali skrze tyto organizace prosazovat také globální témata.

Příkladem je nedávný turecký vpád do severní Sýrie, jehož obětí se stali syrští Kurdové. Celá politická reprezentace tuto invazi odsoudila. I když jsem na sněmovním evropském výboru prosadil usnesení, aby premiér na Evropské radě inicioval zaúkolování Evropské komise přípravou sankcí, které měly Turecko donutit zastavit invazi, nic se nestalo. Premiér nereagoval. A přitom to byla příležitost prokázat, že si neřešíme pouze své partikulární zájmy, ale že jsme na evropské úrovni také schopni přicházet s konkrétními návrhy pro řešení naléhavých zahraničněpolitických témat.

Chybí pozitivní návrhy zemí V4

Zatím se zdá, že chceme jen zůstat u této „nečinnosti“. Bohužel se podobný přístup týká i spolupráce v rámci zemí V4. Marně se snažím vzpomenout na pozitivní návrhy na půdě Evropské rady z dílny předsedů vlád Visegrádské skupiny. Ze setkání premiérů Česka, Maďarska, Polska a Slovenska většinou slyšíme kritiku EU nebo stížnosti ohledně krácení rozpočtu na kohezi. Posledním skutečně strategickým projektem EU, který vzešel z našeho regionu, bylo Východní partnerství. To už je ale dlouhých 11 let. Když Francouzi a Němci úspěšně prosazují Marshallův plán pro Afriku, proč nenastolit téma “Marshallova plánu” pro Ukrajinu? Stabilita a prosperita Ukrajiny má přece značný geopolitický význam pro celý náš region.

Každá krize je podnětem k inovacím

Koronakrize zásadním způsobem určuje diskuzi o podobě víceletého finančního rámce, tedy o podobě rozpočtu EU. K této diskuzi se kvůli dopadům pandemie čínského viru přidává i diskuze o plánu obnovy Evropské unie, který počítá s dalšími finančními nástroji na hospodářské oživení. Panuje široká shoda, že Evropa se má z krize proinvestovat. Řada zemí vidí v obnově svých ekonomik po pandemii příležitost, jak je modernizovat a změnit jejich strukturu. Jedním z klíčů jsou investice do digitalizace, inovací a vzdělání. Česká vláda nicméně zarputile trvá na robustním rozpočtu na kohezní politiku, což v jejím podání jsou investice takzvaně „do betonu“.

Z části se dá tento postoj pochopit. Například dopravní infrastruktura v České republice není v nejlepší kondici a volání po zásadním zlepšení je namístě. Otázkou ale je, jestli za neutěšený stav dopravní infrastruktury mohou finance, nebo úřední šiml a chabý management investora. Mám obavy, že pro zemi, kde se postaví ročně tři až čtyři kilometry dálnic, může být příliš vysoký rozpočet na dopravní infrastrukturu nevýhodný.

Přidáme-li k tomu fakt, že vysokorychlostní železnice se u nás objevují jen ve snech předsedy vlády, reálně hrozí, že alokované evropské prostředky vinou vlastní neschopnosti prostě nevyčerpáme a přijdeme o ně.

Kohezní politika je důležitá, ale …

Jako dlouholetý regionální a komunální politik jsem si vědom významu kohezní politiky. Nejde však jenom o to, kolik peněz na kohezi „vyhádáme“, ale také jak budou tyto finance využity. Projekt Čapího hnízda je křičícím příkladem chybně vynaložených evropských kohezních prostředků. Formálně byly peníze využity na podporu malého a středního podnikání. Realita je ovšem taková, že z evropských fondů byl spolufinancován luxusní rezort z miliardářova holdingu. Navíc v lokalitě, kde o ubytování není nouze. Nebo snad Praha a její nejbližší okolí trpí nedostatkem ubytovacích kapacit?

Jsem přesvědčen o tom, že nyní stojíme na křižovatce a musíme se rozhodnout, jestli budeme nadále chudou „kohezní“ zemí čerpající hlavně regionální fondy a zemědělské dotace, nebo zemí, která staví na inovacích a na vzdělané a vysoce kvalifikované pracovní síle.

Česká republika v současné době čerpá především „kohezní peníze“, které jsou relativně „lehce“ dostupné. V následujících letech budou ale tyto prostředky i pro Českou republiku vysychat. A to jak s postupným snižováním této položky unijního rozpočtu, tak i s postupným bohatnutím našich regionů. Je proto nutné, abychom se naučili získávat finanční prostředky z komunitárních programů, které jsou zaměřeny například na inovace nebo digitalizaci.

Naše vize

Tato země na konci 19. století produkovala dvě třetiny HDP celé rakousko-uherské monarchie. Meziválečné Československo patřilo mezi deset průmyslově nejvyspělejších zemí světa. Vizí KDU-ČSL je na tuto tradici navázat a vybudovat u nás moderní konkurenceschopnou ekonomiku, která je šetrná k životnímu prostředí. Česká republika na to rozhodně má. Jde o to mít vládu, která chápe, že hodnoty a principy na straně jedné a prosperita na straně druhé nejsou v rozporu. Ba právě naopak!