Chtějí vám vzít zbraně? Asi budou brzy potřeba

Je čas dovolených a prázdnin, a tak rodiny, party i jednotlivci vyráží na cesty za nejrůznějšími atrakcemi a zážitky. Patří mezi ně také ty vojenské, protože v létě se koná velké množství akcí s touto tematikou, a to včetně rekonstrukcí historických bitev. Česká republika náleží k zemím s velmi bohatou sítí klubů vojenské historie, které se rekonstrukcemi zabývají, avšak ne každý si uvědomuje, jaký potenciál tyto spolky ukrývají.

Kdo jsou vlastně tito lidé? Proč se úspěšný zaměstnanec či podnikatel a otec rodiny rozhoduje pro obléknutí historické uniformy a víkendové „hraní si na vojáčky“? Proč ho v tom (a leckdy překvapivě aktivně) podporuje jeho manželka? Široká veřejnost vždycky ráda navštěvuje akce s rekonstrukcemi bojů z blízké i vzdálené minulosti, zdá se však, že má většinou neúplné nebo zkreslené představy o těch, kdo za nimi stojí. Je dost pravděpodobné, že ten, kdo „reenactory“ osobně nezná, ví jen málo o tom, co jejich činnost obnáší.

Právě slovo „reenactor“, které se i v Česku začíná stále častěji používat, vlastně říká vše. Je to někdo, kdo se zabývá opětovným tvořením něčeho. Činnost klubů vojenské historie (KVH) se proto označuje i jako „reenacting“. Je ale nutno zdůraznit, že samy rekonstrukce pro veřejnost jsou vlastně až tím finálním vyvrcholením, protože jim předcházejí náročné přípravy, jež mají také povahu „opětovného vytváření“. Aby totiž taková bitva mohla proběhnout, členové KVH musejí takřka „vzkřísit minulost“, a to hodně komplexně.

V prvé řadě to musejí být opravdoví nadšenci a (jak se pěkně říká) „srdcaři“. Jejich koníček (u mnoha již spíše životní styl) je velice náročný na čas, peníze, síly a (v neposlední řadě) velkou toleranci jejich blízkých. Jelikož válčení je samozřejmě tradičně spíš mužskou záležitostí, jsou „reenactoři“ v drtivé většině muži, v poslední době však dost přibývá i žen. Některé se spokojí s činností v týlu, ale některé si chtějí opravdu zastřílet.

Kladný vztah ke zbraním a vojenství je samozřejmě dalším požadavkem, avšak to neznamená, že by KVH lákaly hlavně tupé „zelené mozky“. Spíše naopak, jelikož je potřeba samostatnost,iniciativa, schopnost se rozhodovat a zařizovat nejrůznější věci. Na rekonstrukci bitvy se musí opatřit laikovi těžko představitelný seznam záležitostí, schválením obce počínaje a dodávkami střelného prachu pro zbraně (či jejich repliky) konče.

S tím těsně souvisí fakt, že „reenactoři“ potřebují historickou výzbroj a výstroj, kterou si tudíž musí koupit, upravit či vyrobit a potom ji i udržovat. To také obvykle nebývá tak snadné. Dále s ní musí umět zacházet, takže prochází výcvikem, jenž u některých klubů není moc daleko od pravého armádního „drilu“. Při některých rekonstrukcích je dobře vidět, že členové KVH mají disciplínu takřka srovnatelnou s profesionální armádou, přestože to samozřejmě neplatí všude, jelikož hodně záleží na tom, o jaký klub se vlastně jedná.

Spektrum českých KVH je totiž opravdu široké, a to nejen z hlediska období a konfliktů, které tvoří předmět jejich zájmu. Zaručeně nejčastější je druhá světová válka, avšak oblíbená je také armáda první čs. republiky, ruské legie, americká občanská válka nebo napoleonské války (jež obsahují i bitvu u Slavkova, největší takovou akci u nás). Pokud jde o samotné KVH, najdeme mezi nimi jak amatérské skupinky pár nadšenců, tak i výtečně organizované týmy desítek lidí, kteří vlastní mj. obrněná vozidla a dělostřelectvo.

Většina správných „reenactorů“ vám ovšem řekne, že o těch dobových uniformách či puškách to vlastně ani tolik není. Jde především o atmosféru, o sounáležitost se skupinou nadšenců či o snahu podílet se na „kříšení historie“. Právě v tomto spočívají obrovské zásluhy těchto mužů a žen, protože díky jejich akcím se může veřejnost s dějinami seznamovat „živým“ způsobem, a nikoliv pouze na nezáživných stránkách učebnic.

„Reenactor“ je tudíž vlastně i jakýmsi učitelem, někteří ze „staré gardy“ však zdůrazňují, že je (nebo by alespoň být měl) také vychovatelem mladé generace. Jakkoli pateticky to zřejmě zní, v rodinách a komunitách „reenactorů“ se stále dbá na hodnoty, jako je čest a povinnost, držení slova a vlastenectví (jež se projevuje i jindy než při mistrovství světa v hokeji). Skutečnost, že činnost KVH pořád láká další a další muže a ženy, je tedy potěšující nejen z hlediska vojenské historie, ale také potenciálně z hlediska obrany země.

Armáda ČR koneckonců s některými KVH už spoustu let spolupracuje, když poskytuje záštitu jejich akcím či propůjčuje některé své materiální prostředky. Širší veřejnosti ovšem není příliš znám fakt, že v minulosti několikrát probíhala jednání o ještě užší kooperaci, jež by snad měla dospět až k částečné integraci některých KVH do aktivních záloh. Nepochybné totiž je, že zde existuje obrovský potenciál, který by armáda mohla využít.

Příklady pro to existují v zahraničí; např. v USA jsou „reenactorské“ spolky někdy personálně takřka identické s lokálními milicemi a v Polsku se soudobé domobrany často vytvářejí mj. na bázi historických střeleckých spolků. Nabízí se tedy zcela realistická možnost, že by se mohly některé ze spektra domácích KVH zapojit do bezpečnostního systému státu. Coby nadšenci se schopností ovládat zbraně a vojenskou disciplínou a v neposlední řadě i vlasteneckým cítěním představují téměř dokonalý „kádr“ pro útvary zálohy.

„Reenactoři“ pochopitelně nejsou jediní, kteří si s vojskem posílali nějaké „pokusné balonky“. Vyskytly se také úvahy o možném zapojení leteckých modelářů, kynologů, radioamatérů nebo sportovních střelců, zkrátka všech těch, kteří se ve volném čase zabývají činnostmi, které mají potenciál z hlediska bezpečnosti země. A nemusí jít hned o účast ve válce, jelikož Armáda ČR přece zasahuje i např. během přírodních katastrof.

Kdosi z komunity „reenactorů“ poznamenal, že kdyby někdo přepadl ČR, tak by byl asi velice překvapen tím, že by se tady „najednou“ vynořily stovky a tisíce lidí, kteří umí dobře zacházet se zbraněmi a nenechají si je sebrat. Právě zde se nabízí jisté téma, u něhož by český stát mohl a měl dát najevo, že si aktivit „reenactorů“ váží a že je bude podporovat. Samozřejmě se jedná o slabomyslnou směrnici EU o palných zbraních, jejíž implementace by mohla opravdu hodně zkomplikovat život a fungování (nejen) mnoha KVH.

Snad všechny racionální argumenty proti oné směrnici zazněly, takže již patrně nemá smysl je znovu opakovat. Komisaři a europoslanci směrnici schválili, takže už je na českých politicích, zda a jak ji skutečně hodlají (a to proti vůli většiny občanů) implementovat. Je zajímavé, kolik lidí uvažuje o tom, jak směrnici „změkčit“ či „obejít“, ovšem jen málokdo zcela otevřeně říká, že nejlepší cestou by bylo ji prostě kompletně odmítnout.

České právní normy o střelných zbraních jsou podle mínění odborníků nastavené velmi dobře, dokonce se dá říci, že by mohly být vzorem pro jiné evropské země, takže neexistuje důvod je změnit k horšímu jen kvůli nějaké směrnici, která je zcela evidentně založena na tragikomicky mylných představách. Pokud se nepodařilo zabránit přijetí směrnice na evropské úrovni, nelze už postupovat jinak než stejně jako v případě imigračních kvót, tzn. explicitním odmítnutím, a to klidně i za cenu vyvolání konfliktu s Bruselem.

Česká republika by proto měla (nejlépe zvláštním zákonem) odmítnout implementaci celé této směrnice, resp. vyhlásit pro ni jednostrannou výjimku s odkazem na bezpečnost státu. Bylo by to asi něco podobného, co měla zajistit (Senátem zamítnutá) novela Ústavy, ovšem způsobem, který by dal vedení EU najevo, že se Praha nepodřídí. Hrozilo by nám za to snad něco? Případ imigračních kvót napovídá, že téměř jistě ne, a pokud ano, tak patrně jen jakási pokuta, kterou však evropské orgány (naštěstí) nemohou reálně vymáhat.

Politické trendy v přibývajícím počtu členských států také naznačují, že Evropskou unii čekají v blízké budoucnosti buďto elementární změny fungování, nebo faktický (byť asi ne formální) rozpad. Je proto vysoce nepravděpodobné, že by za pět nebo deset let od této chvíle kohokoliv relevantního zajímalo, zda Česko implementovalo nějakou směrnici o zbraních. Také proto by se čeští politici neměli obávat případných důsledků.

Je třeba dodržovat zásadu, že bychom se měli vždy připravovat spíš na horší variantu, v tomto případě na faktický konec EU a propuknutí různých (třeba i násilných) konfliktů. Ostatně také Armáda ČR v některých scénářích připouští tento vývoj. Zajištění bezpečnosti státu by se tedy měla věnovat maximální pozornost, pro což by se mělo využít též nadšení těch, kteří se věnují vojenství ve volném čase. Rovněž v případě EU totiž evidentně platí, že pokud vám chtějí vzít zbraně, znamená to, že je budete brzy potřebovat.