Kladný hrdina z vysočanské slévárny

S Vladimírem Mižigárem jsem strávil tři šichty ve vysočanské slévárně Agma. Přirozená autorita, respekt podřízených i majitelů firmy, neformální šéfování. Kladný hrdina.

„Přišel jsem ze školy domů a naši něco slavili. Byl jsem tehdy deváťák a myslel jsem, že už jsem dospělý, tak jsem si zapálil. Tatovi se to nelíbilo a slyším ho jako dneska: ‚Ty fajčíš?‘ – ,Už pět roků,‘ odpověděl jsem hrdě. Chvilku se zarazil a vrazil mně takovou facku, že ta cigareta odletěla až do ložnice. To mě tak hluboce urazilo, že jsem se ještě téhož dne sebral a vlakem odjel ze Spišské Bystré, kde jsme tehdy bydleli, ke strýcovi do Prahy. Byly prázdniny, já byl v patnácti dospělý, školní docházka skončila, tak jsem se zaměstnal v přidružené výrobě a kopal krumpáčem šlicy na kabely v Karlíně. Po prázdninách, bylo to v pětašedesátém, jsem šel do učení na štajgra v Ostravě. Po třech letech jsem toho nechal, ale proč, to vám raději neřeknu,“ říká se smíchem Vladimír Mižigár.

„Půl roku jsem se jenom tak poflakoval a pak mě vzali na vojnu. Po přijímači mě poslali do poddůstojnické školy, pak do důstojnické a u vojáků v Pohořelicích jsem už zůstal. Vydržet se to moc nedalo, ale podepsal jsem, tak co naděláš. Seknul jsem s tím hned, jak mně vypršel ‚kontrakt‘, a vrátil se do Prahy. Bylo to v roce 1974. Nastoupil jsem do ČKD a po chvíli ze mě udělali parťáka, který řídil 60 lidí. Odlévali jsme želvy, převodovky do tanků a cosi přísně tajného do ruských vesmírných raket. Po převratu se kromě soukromého majitele nic extra nezměnilo. Pořád práce dost. Děláme olejové vany, převodovky, ventilátory a teď zrovna kola do jihoafrických náklaďáků a pořád jsem mistr ve stejném provozu, ve stejné hale. Už 40 roků.“

Celou fotoreportáž najdete v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.