Politici selhali, hrozí vůdcovské strany. Disidenti řekli své Slovo k listopadu

Ostrou kritiku českých politiků i stavu společnosti sepsali v prohlášení Slovo k listopadu někdejší signatáři Charty 77. K dokumentu připojilo podpis přes 120 osobností. Varují před opuštěním ochrany lidských práv, odsuzují politické strany za selhání přeměny společnosti a upozorňují rovněž na nebezpečí touhy po nových stranách vůdcovského typu či oligarchické kontroly justice a médií.

"Dvacet pět let po Listopadu 89 je koncept lidských práv v naší zemi rozmělňován a opouštěn. Nikdo z politiků neměl před žádnými volbami odvahu říkat voličům, že lidská práva odmítá. Přísahali na Ústavu, ale dnes pokoutně a podvodně demontují její podstatu. Vyprazdňují tím sám smysl svobodného českého státu," píší v dokumentu bývalí disidenti a signatáři Charty 77 Luboš Dobrovský, Petr Placák, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, Marta Smolíková, Petruška Šustrová a Jan Urban, následně pak dalších více než sto lidí.

"Zdá se nám proto nepřijatelné, aby nynější prezident České republiky při návštěvě Čínské lidové republiky – země kde jsou stovky politických vězňů - prohlašoval, že nechce poučovat o lidských právech, nýbrž „učit se, jak stabilizovat společnost“. Představitel České republiky se tak vzdává principů listopadové vzpoury a demokratických změn. Nahrazovat Krtečkem prezidentskou standartu s heslem „Pravda vítězí“, je trapné a v rozporu s českými zájmy."

"Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu. Osobní odpovědnost a vina Václava Klause a Miloše Zemana jsou zde mimo pochybnost."

"Demokratický stát se nestal ochráncem práv a svobod všech občanů, ale do značné míry poslušným sluhou privilegovaných oligarchů. Ti dnes kontrolují i velkou část justice. Vlastní i média, kontrolní mechanismy demokracie, přičemž média veřejné služby nedostatečně plní svoji funkci."

"Arogantní a nevzdělaná politika představitelů pouze domnělé pravicovosti a levicovosti minulého období zdiskreditovala a poškodila důvěryhodnost politiky a systému politických stran. Politický systém se natolik uzavřel do sebe, že voliči začali hledat strany vůdcovského typu, které mohou krizi parlamentarismu ještě prohloubit."

 

CELÝ DOKUMENT:

Slovo k listopadu

12. listopad 2014

V  době, kdy KSČ měla ústavně zajištěný mocenský monopol a užívala ho k šikanování i k trestnímu postihování svých kritiků, jsme neskrývali své názory a snažili se seznámit s nimi veřejnost. Držitelé moci o nás tehdy psali, že jsme nikým nevolení ztroskotanci a samozvanci, traviči studní a zrádci lidu. Zmocnění k tomu pouze svým svědomím, jako svobodní občané, se ozýváme i dnes.

Po dvanáct let práce Charty 77 i dalších občanských skupin jsme dokázali nalézat, rozvíjet a hájit společný jmenovatel všech našich, často velmi rozdílných politických názorů – obhajobu základních lidských práv a svobod,nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných. Věděli jsme, že bez dodržování lidských práv není svobody a že bez svobody není prosperity.Listopad 1989 přinesl unikátní šanci bez násilí proměnit totalitní režim v demokratický. Usilovali jsme tehdy o to, aby občanské svobody a základní lidská práva, které komunistický režim občanům upíral, se staly fundamentem ústavního pořádku svobodného Československa.

Respekt k  Ústavě se však pevným základem politiky a veřejného života nestal. Naopak, mnozí aktivní občané, kteří si od nového režimu slibovali uznání rovnosti všech a nastolení spravedlnosti, se museli naučit žít se svou deziluzí a vytvářet hodnoty mimo politiku. Mnozí rezignovali úplně. Dvacet pět let po Listopadu 89 je koncept lidských práv v naší zemi rozmělňován a opouštěn. Nikdo z politiků neměl před žádnými volbami odvahu říkat voličům, že lidská práva odmítá. Přísahali na Ústavu, ale dnes pokoutně a podvodně demontují její podstatu. Vyprazdňují tím sám smysl svobodného českého státu.

Měřeno počtem divizí nebo velikostí ekonomiky, Česká republika nikdy nebude velmocí. O to důležitější je její důvěryhodnost, věrnost humanitním ideálům a předvídatelnost. Vděčně vzpomínáme na politiky ze svobodného světa, kteří při návštěvách tehdejšího zadrátovaného Československa dávali představitelům moci najevo zájem o osud politických vězňů. Vnímali jsme to tehdy tak, že svoboda zavazuje a vyzývá k solidaritě s nesvobodnými. Důraz, který po listopadu 89 kladl na dodržování lidských práv v mezinárodních vztazích prezident Václav Havel, jsme vnímali jako historicky správné zpracování našich vlastních zkušeností s utlačovatelským režimem.

Zdá se nám proto nepřijatelné, aby nynější prezident České republiky při návštěvě Čínské lidové republiky – země kde jsou stovky politických vězňů - prohlašoval, že nechce poučovat o lidských právech, nýbrž „učit se, jak stabilizovat společnost“. Představitel České republiky se tak vzdává principů listopadové vzpoury a demokratických změn. Nahrazovat Krtečkem prezidentskou standartu s heslem „Pravda vítězí“, je trapné a v rozporu s českými zájmy.

Některé podnikatelské kruhy vítají servilitu českých politiků vůči momentálním držitelům moci v Číně. Do Číny však směřují pouhá tři procenta našeho exportu, přičemž víc než osmdesát procent směřuje do zemí Evropské unie. V českém zájmu je rozvíjet a zkvalitňovat vztahy především s Evropskou unií.

Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu. Osobní odpovědnost a vina Václava Klause a Miloše Zemana jsou zde mimo pochybnost.

Z demokracie, která dává možnost rozvíjet materiální a duchovní bohatství všem občanům, zůstal namnoze jen formální volební rituál. Pohrdání právem a morálkou vedlo již v období takzvané ekonomické transformace ke zbytečným ztrátám. Rovnost šancí a rovnost před zákonem, které jsou podmínkami tržního hospodářství, byly odloženy stranou.

Demokratický stát se nestal ochráncem práv a svobod všech občanů, ale do značné míry poslušným sluhou privilegovaných oligarchů. Ti dnes kontrolují i velkou část justice. Vlastní i média, kontrolní mechanismy demokracie, přičemž média veřejné služby nedostatečně plní svoji funkci.

Nejsme schopni změnit život ve vyloučených komunitách, rasové či nacionalistické předsudky jsou ve společnosti natolik přítomné, že ovlivňují i volební výsledky. Znepokojuje nás skutečnost, že na více než sedmdesát tisíc důchodců v této zemi je uvalena exekuce a jejich počet stále stoupá. Školství nemá jasně stanovené priority a dlouhodobý stabilní projekt. Církve ztrácejí důvěru ve společnosti. Za dvacet pět let svobody jsme se nedokázali vyrovnat se zločiny ani si přiznat omyly vlastní minulosti. Pokud má politika být prostorem diskuse o všech těchto tématech, pak opravdu selhala.

Arogantní a nevzdělaná politika představitelů pouze domnělé pravicovosti a levicovosti minulého období zdiskreditovala a poškodila důvěryhodnost politiky a systému politických stran. Politický systém se natolik uzavřel do sebe, že voliči začali hledat strany vůdcovského typu, které mohou krizi parlamentarismu ještě prohloubit.

Čtvrtstoletí po konci komunistické nadvlády jsme společností na hliněných nohou, nepřipravenou na zvládání krizí, společností bez paměti a ideálů.

O to víc jsme přesvědčeni, že idea lidských práv je stále aktuální. Lidská práva nevnímáme jako seznam jakýchsi požadavků, které je stát povinen naplňovat, nýbrž především jako výzvu ke všem lidem, aby si všímali práv a svobod svých bližních a ctili důstojnost každé lidské bytosti. Bez vytrvalé a společné obhajoby lidských práv se demokracie stane  mrtvým mechanismem a pospolitý život se promění v boj všech proti všem.

Dvacet pět let po Listopadu 89 chceme připomenout ideály Charty 77 hlavně mladé generaci, která už není poznamenána osobním prožitkem komunistického režimu. Vnímá kriticky chyby a nepravdivost interpretací minulých dvaceti pěti let a hledá vlastní cestu. Je to první česká generace od doby národního obrození, která má šanci nezažít zásadní změnu režimu, válku, střet s totalitní ideologií ani národnostní nesnášenlivost. Je to první česká generace, která může žít svobodně a odpovídat za svá rozhodnutí. Poprvé v moderních dějinách se nemůžeme vymlouvat na cizí zasahování a nemožnost vlastního činu.

Ze zkušenosti víme, že svoboda není daná, je třeba o ni usilovat, a to je nikdy nekončící proces. Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel to shodně, každý ve své době, popsali jako potřebu „nepolitické politiky“, tedy aktivního zájmu občanů o věci veřejné. Teprve s osobním nasazením občanů a pod neustálou kontrolou občanské společnosti má parlamentní demokracie skutečný obsah a zvolení politici skutečnou odpovědnost.

Nastupuje nová generace. Rádi bychom jí předali své přesvědčení o nepostradatelnosti lidských práv. Budou to stále více jejich práva – kéž je dokáží hájit neohroženě a prosazovat účinněji, než jsme to dokázali my.

V Praze, listopad 2014

Luboš Dobrovský, Petr Placák, Miloš Rejchrt, Jan Ruml,
Marta Smolíková, Petruška Šustrová,Jan Urban

 

Ke stanovisku Slovo k listopadu připojili svůj podpis:

Zdeněk Bárta, evangelický farář, sig. Ch77

Jan Bednář, novinář

Ivan Binar, spisovatel

Tomáš Bísek, evangelický farář v důchodu, Praha

Daniela Bísková, lektorka angličtiny v důchodu, Praha

John Bok

Josef Císařovský, dokumentarista

Jiří Boreš, signatář Charty, 1977, divadelní technik a autor, Berlín

Aleš Březina, signatář Charty 77, Toronto

Hana Bučková, Lesoňovice

Albert Antonín Černý, politický vězeň

Jiří Daníček, redaktor

Vlasta Daníčková, v důchodu

Radka Denemarková, spisovatelka

Vladimír Drápal, ředitel Vrchlického divadla, Louny

Jan A. Dus, klasický filolog, Praha 4

Viktor Faktor, překladatel

Přemysl Fialka, fotograf

Jiří Fiedor, nakladatel

Karel Freund, skladník

Zina Freundová, učitelka

Pavel Gebauer, technik, Opava

Pavlína Gebauerová, asistentka hygienické služby, Opava

Jiří Gruntorád, knihovník

Pavel Hlaváč, evangelický farář, Praha 4

Jan Hrabina, správa domů, Praha 10

Andula Hradilková, asistentka na ZŠ

Jana Hradilková, v domácnosti

Jiří Hradský, sig. Ch77, řidič DP

Jaroslav Hutka, písničkář

Martin Hybler, psycholog

Jiří Chmel, hostinský, Vídeň

Jaroslav Chnápko, v důchodu

Silvestra Chnápková, v důchodu

Heřman Chromý, v důchodu

Milan Janča, signatář Ch 77 a bývalý pol. vězeň, Mnichov

Drahoslava Janderová, překladatelka

Eva Joachimová, terapeut, Mladotice

Jana Jonáková, malířka

Hana Jüptnerová, důchodkyně / učitelka

Svatopluk Karásek, duchovní

Ivana Kašparová-Vostárková, hlasova terapeutka

Alena Kavalli, signatářka Ch77 (Šišková), OSVČ, Přerov

Helena Klímová, psychoterapeutka

Josef Kordík, farář katolické církve v Železnici u Jičína

Jiří Kostúr, písmák, Křemže

Jiří Kozelka, v penzi, Praha 10

Andrej Krob, divadelník, Praha 2

MUDr. Dagmar Křížková, lékařka

Rudolf Kučera, politolog

Jaroslav Kukol, signatář Ch77, v důchodu

Ivanka Lefeuvre (dříve Hyblerová), psycholožka, spisovatelka, signatářka Charty 77, Francie

Vladimír Líbal, Klabava

Dáda Libanská, galeristka

František Lízna, sig. Ch77, katolický kněz

Martin Machovec, editor a učitel

Lenka Makovcová-Demartini, doktorandka KTF UK

Václav Malý, biskup

Michal Matzenauer, pensista

Igor Mihalus, majitel firmy

Pavel Myslín, antikvář

Dana Němcová, psycholožka, mluvčí Ch77

David Němec, výtvarník

Ondřej Němec, fotograf

Otmar Oliva, akademický sochař

Martin Palouš, vysokoškolský učitel

Pavla Paloušová, sociální pracovnice

Viktor Parkán, referent

Věra Parkánová Kabešová, aranžérka

Petr Paskal Novák, prokurista

Leo Pavlát, publicista

Jiří Pavlíček, penzista

Stanislav Penc, hospodář

Zdeněk Píka, signatář Ch77, v důchodu

doc. PhDr. Zdeněk Pinc, proděkan FHS UK

Stanislav Pitaš, sig. Ch77, lepič plakátů, Šonov

Mgr. Bohdan Pivoňka, evang. farář, poradce pro duchovní službu ve vězení

Jana Pivoňková, arteteraupetka

Jan Placák, antikvář, Praha 2,

Štěpán Plecháček, sociální pracovník, Pustá Rybná

Želmíra Plecháčková, zdravotní sestra, Pustá Rybná

Jan Princ, v důchodu, Olomouc

Květa Princová, pedagog

Ivan Procházka, programátor

Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka, Praha 10

Dipl.-Ing. František Rudl, chemik, Vídeň

Břetislav Rychlík, režisér, vysokoškolský pedagog JAMU Brno

PhDr. Monika Rychlíková, režisérka, producentka

Zora Rysová, důchodce, Dobříš

Jiří Sachr, obchodní zástupce, Frýdek-Místek

Vlasta Sachrová, Frýdek-Místek

Šárka Skalická

Miroslav Skalický

Martina Svíbová, pěstounka a keramička, Telecí

Jiřina Šiklová, socioložka

Martin M. Šimečka, novinář

Karel Sling, signatář Charty 77, programátor, důchodce

Jarmila Stibicová, profesorka, nyní v důchodu, Pardubice

PhDr. Ila P. Šedo, signatář CH77, knihovník

Jiří Tichý, publicista a výtvarný kritik, Praha 2

Petr Tomíšek, novinář, Praha 2

Karel Tlustý, bankovní manažer, Velká Dobrá

Jáchym Topol, spisovatel

Barbara Tranová, sociální pracovnice

Václav Trojan, informatik

Jiří Vančura, historik

Vladimír Veit, písničkář

Pavel Veselý, restaurátor

Kateřina Volková, knihovnice

Helena Wilsonová, fotografka

Vladimir Zavadil, pensista, New York

Petr Zeman, biolog, Brno

Jan Zvěřina, sig. Ch 77, personální poradce, Vídeň