‚Obvinili mě, že jsem agent CIA. Političtí vězni byli mláceni‘

Kuba je po létech tvrdé diktatury zničená ve všech směrech – sociálně, politicky i ekonomicky. Uvolnění režimu sice přináší zemi příznivé změny, ale myšlení Kubánců se jen tak nezmění, říká kubánský disident Augusto San Martin. To bude trvat nejméně dalších třicet let. V ojedinělém dvojrozhovoru pro deník ECHO24.cz hovořili dva političtí vězni také o době, kdy byli zavření, praktikách vlády i současné „otevřené“ Kubě.

Augusto San Martin a Julio Cesar Alvarez pracovali pro kubánskou státní bezpečnost, než je soud ve vykonstruovaném procesu poslal do vězení. Za zradu a spolupráci s opozičními skupinami si San Martin odseděl deset let a Cesar Alvarez šestnáct let.

Jako politické vězně je izolovali a podrobili psychologickému tlaku. Přesto po svém propuštění neemigrovali. Teď oba pracují jako nezávislí novináři a do Prahy přijeli na pozvání organizace Člověk v tísni právě v době, kdy jedenáct kubánských disidentů získalo ocenění Homo Homini.

Jak pohlížíte na cenu, kterou dostali vaši kolegové? Potěšilo vás to? Je to cena spíše symbolická, nebo může něco změnit?

Julio: Jsme velice spokojení a šťastní, protože tím byli oceněni naši spolubojovníci, kteří se zasazovali a zasazují za lidská práva na ostrově. Je to pro nás velké uspokojení a velká radost, že vlastně už podruhé jsme dostali tuhle cenu Homo Homini. Už před lety ji dostal Oswaldo Payá Sardiňas, kubánský disident.

Čtěte také: Jak Kuba přišla o nepohodlného disidenta

Augusto: Také to je určitý způsob ochrany těch lidí, kteří cenu dostali. Vláda si je teď spíš nedovolí nějakým způsobem více perzekvovat, protože se snaží o navázání styků venku. A tak si nechce zkazit image.

Za co jste byli uvěznění?

Julio: Byl jsem šestnáct let ve vězení. Odsoudili mě za neuposlechnutí rozkazu a také odhalení tajemství, která se týkají bezpečnosti státu. Pracoval jsem pro odnož státní bezpečnosti. Zároveň jsem pomáhal nějakým opozičním skupinkám, disidentům. Vlastně jsem je informoval o agentech, kteří pracovali pro státní bezpečnost a infiltrovali jejich skupiny a donášeli na ně. Proto mě vojenský tribunál odsoudil na devatenáct let vězení, ze kterých jsem strávil zavřený šestnáct let. Většinu času jsem byl ve věznici s nejvyšší ostrahou.

Augusto: Můj osud byl velice podobný. Také jsem pracoval pro státní bezpečnost a také jsem pomáhal nezávislé organizaci, takže mě zavřeli za podobnou věc. Obvinili mě, že jsem agentem CIA. Já jsem byl ve vězení deset let. Musíte vědět, že tyto kauzy jsou vykonstruované a že to byl způsob, jakým vláda kontrolovala a zastrašovala opozici hlavně v osmdesátých a devadesátých letech. Ještě dnes jsou ve vězení lidé, kteří vzešli z těchto kauz. Bylo období, kdy se vytvářeli tyto špionážní kauzy a byly velice populární. A pak v roce 2003 bylo 75 Kubánců uvězněno během takzvaného Černého jara. Teď se to změnilo. Nyní provádějí arbitrární zadržení, na pár hodin, možná na den disidenty zajmou a pak je propustí. Třeba je odvezou za město. Ty taktiky vlády se mění. Z určitého pohledu je to teď lepší. Ta vězení jsou vytvořena nejen proto, aby si tam politický vězeň odpykal trest, ale aby na něj psychologicky působili a aby působili na jeho rodinu.

Jaká byla doba strávená v kubánském vězení?

Julio: Situace ve vězení je velice těžká. Nejenže trestají nás, jako politické vězně, ale také trestají naše rodiny. Mě poslali do vězení, které se nacházelo 500 kilometrů a více od Havany, kde žije moje rodina. A to v momentě, kdy doprava na Kubě kolabovala, vůbec nefungovala. Pro moji rodinu bylo velice těžké přijet za mnou na návštěvu. Také často docházelo k týrání ve vězení. Političtí vězni jsou mláceni, což já považuji za formu mučení. Mně osobně se tohle naštěstí nestalo, ale viděl jsem, jak to dělají jiným.

Je rozdíl v zacházení s běžnými vězni a těmi politickými?

Julio: Ano.

Augusto: Rádi také dělají to, že mezi 300 až 400 obyčejných vězňů dají jednoho politického. Abyste se cítili izolovaní. Dopisy nepřicházejí, nemůžete komunikovat. Teď se dá alespoň telefonovat, ale za nás to nešlo. Pro člověka, který se do vězení dostal za nějaké politické přesvědčení, je tento přístup hrozný. Psychické následky si nesete celý život. Vláda se snaží vytvořit tak velký psychologický nátlak a strach, aby si člověk na lidská práva ani nevzpomněl, když poté vyjde z vězení. Aby ho nenapadlo je propagovat.

Je situace na Kubě lepší od obnovení diplomatických vztahů se Spojenými státy? Přišla tato změna ve vhodnou dobu?

Julio: Něco se změnilo, něco se zlepšilo. Ale málo. Co se týče lidských práv, svobod vyjadřování, tak nic. Ale ano, je to v dobrém čase. Protože dekády špatných vztahů mezi Kubou a Spojenými státy ničemu nepřispěly. Tak proč nezkusit něco jiného, lepšího? Já si za tím stojím, já tomu věřím.

Augusto: Kubánský lid je už trošku unaven z toho snažení, zvláště co se ekonomických podmínek týče. Ale má nějakou naději, že přijde něco lepšího. Je to taková neurčitá naděje. Otevření se USA přináší určité pozitivní věci, ať už je to obchod, internet, lidé se začínají zajímat o zkrášlení svého okolí, např. se začínají rekonstruovat domy v Havaně. Kdybyste teď přijeli do Havany, viděli byste spoustu privátních podniků, které jsou tak hezké jako tento salonek, ale před třemi lety něco takového neexistovalo. Přesně tyto snahy vyjadřují touhu Kubánců zlepšit podmínky, ve kterých žijí. Co se týče myšlení Kubánců, tam nejsem tak optimistický.

Řada turistů se chce podívat na Kubu ještě předtím, než se země „otevře světu“. Je to podpora stávajícího systému, nebo je to pro Kubánce dobré?

Augusto: Mně pomáhají, já pronajímám svůj dům (smích). Vytváří to pracovní pozice. Platy na Kubě jsou totiž strašně nízké. Ale v turistických střediscích jsou lepší, vyšší. Kdybychom se na to měli dívat z perspektivy, že turista přináší peníze vládě, tak bychom nedělali turistiku. Pomáhá to národu, Kubáncům.

Pomáhá to obyčejným lidem?

Augusto: Lidé už si nejezdí na Kubu jen užívat pláže. Ale naopak je velmi zajímá, co se na Kubě děje. Proto se jim líbí ubytovávat se v soukromých penzionech než v hotelech. Být v kontaktu s lidmi. Cizinci se zajímají víc o obyčejné Kubánce. Ubytovávají se u nich. Přijíždějí a baví se s námi. Protože kubánská realita není schovaná. Je na ulici. Měl jsem u sebe ubytované dva Němce, kteří viděli turistickou část města. A díky mně se dostali také do okrajových oblastí a pak byli celý den deprimovaní.

Kde vidíte Kubu za dvacet let? Budou Kubánci svobodní?

Julio: Na to je velice těžké odpovědět. Já nevím.

Augusto: Nevím, jak na tom byla Česká republika před dvaceti lety, ale kubánská společnost je zničená ve všech možných oblastech – v sociální, kulturní i politické. Prostě je v rozkladu ve všech oblastech života. Já tomu dávám tak pětadvacet až třicet let, aby se Kuba opravdu změnila. Bude to trvat tři generace, než se Kubánci změní.

Augusto San Martin a Julio Cesar Alvarez se v České republice mimo jiné setkali s předsedou vládní KDU-ČSL Pavlem Bělobrádkem a lidoveckým poslancem Ondřejem Benešíkem, s nimiž diskutovali o současné situaci na Kubě. Lidovci dlouhodobě podporují aktivity organizace Člověk v tísni na Kubě.

Čtěte také: Cenu Homo Homini za lidská práva získalo 11 disidentů z Kuby