Továrny na polovzdělance: Úroveň českých vysokých škol upadá
Týdeník echo
NOVÉ
2
Kvalita českého univerzitního vzdělání upadá. V domácích poměrech pro to však žádné jasné důkazy nenajdete. Vysoké školy se sice dominantně financují z veřejných peněz, stát ale nenabízí žádné jasné a přehledné měření kvality vzdělání na jednotlivých školách. Do žebříčků vybraných fakult se sice v posledních letech pustila některá média, ani z nich však nezískáte jasný přehled, jak kvalitně vzdělaní lidé jednotlivé školy a fakulty opouštějí. Existují však mezinárodní žebříčky a studie, z nichž se ten trend dá vyčíst. Lze v nich objevit i vysvětlení, proč kvalita škol upadla.
Hlavním motivem je masovost. Ve snaze dostat se od totalitních poměrů, kdy bylo vysokoškolské vzdělání exkluzivním statkem pro úzkou společenskou vrstvu, k západnímu standardu, kde mířilo na univerzity mnohem více studentů, se prudce snížily nároky a laťky. Nedokázali jsme totiž jasně strukturovat školy podle nároků na skutečně náročné, výzkumné, na něž intelektuálně dosáhne jen malá část uchazečů, a na ty méně náročné, které poskytují praktičtější vzdělání a nehrají si na vysokou vědu, když na ni nemají profesory ani studenty.
„V Americe každý ví, jaký je rozdíl mezi absolventem Harvardu a bakalářem z lokální školy. Přesně to nám chybí,“ řekl mi před třemi lety v rozhovoru pro Lidové noviny nedávno zesnulý sociolog Ivo Možný z Masarykovy univerzity, jeden z předních expertů na vysoké školy. „To máte stejné jako s restauracemi. Máte kategorii levných restaurací a můžeme se bavit, která z nich je dobrá. A pak máme luxusní a můžeme o nich vést stejnou debatu. Nemá ale smysl srovnávat levnou s luxusní. Neznám žádnou fakultu, která by si řekla: Půjdeme jen po výjimečných studentech. Už patnáct let vykládám, že univerzity by se měly jasně dělit na kategorie A (praktické), B (už se tam dělá i nějaký výzkum) a C (elitní, výzkumné),“ vysvětlil dále Možný. A dodal: „Jedna studentka si při své bakalářské práci vzala webové stránky všech fakult a zjistila, že přes devadesát procent z nich se prohlašuje za vědecko-výzkumné. Každý si to tam prostě napíše. Harvard se stal elitním tím, že prostě nevezme studenta, pokud v respektovaných testech nedosáhne určitý počet bodů. Byť by byl ochoten na školném zaplatit cokoliv. Jako děkan jsem měl vizi mít takovou školu. Bral jsem deset lidí ze sta. To byla ještě alespoň nějaká výběrovost. Dneska berou až 40 procent. Je to i otázka učitelů.“ Od té doby, co profesor Možný tato slova vyřkl, se laťky dál snížily.
Pád kvality je zabudován v samé podstatě fungování univerzit. Do snižování nároků je tlačí to, jak jsou placeny a řízeny. Od státu dostávají peníze na každého studenta. V jejich zájmu proto je přijmout jich co nejvíc – bez ohledu na to, jaké mají intelektuální schopnosti. Neexistují žádné jasné laťky, které by definovaly, jaký student už se na příslušnou školu nemůže dostat, protože je příliš slabý. Když je některá fakulta zvyklá brát třeba sto nových studentů, přijme každý rok sto nejlepších z těch, kdo se přihlásí. Jeden rok může být intelektuální úroveň úplně jiná než rok následující, přesto všechna místa obsadí. Kdyby to neudělala, byla by sama proti sobě. Přijde o peníze. Stejně tak nemá zájem, aby byly nastaveny náročné laťky na postup do dalších ročníků. Proč někoho vyhazovat, když mi přináší peníze?
