Proč jsme se stali zónou levné práce? Máme na víc
TÝDENÍK ECHO
NOVÉ
2
Poslední březnový den přinesli statistici zprávu, že loni odtekla na ziscích do zahraničí rekordní suma. 289 stažených miliard korun představuje jen za jediný rok vzestup o 62,5 miliardy korun. Potvrzuje to náš status země, která se stala zónou levné práce. Zahraniční investoři sem přijedou vydělat peníze v oborech, v nichž se proti většině evropských zemí nabízí výrazně levnější práce. Ty vydělané peníze tady už ale neinvestují do nějakých sofistikovaných oborů s vyšší přidanou hodnotu, které by jim dále vydělaly. Do těch už ty odvezené peníze investují jinde v Evropě. Tam, kde se pracuje za vyšší platy.
Na volném evropském trhu mají investoři na takové chování plné právo. Zajímavé ale je, proč je k tomu svádíme. Proč nás považují za zónu levné práce, kde do ničeho vyššího a náročnějšího investovat nechtějí.
Každá země má v mezinárodní ekonomice a obchodě svou značku. Podobně jako ji mají auta, móda nebo řetězce. Něco je luxus, něco střední třída a něco low cost. V utváření značky se mísí podstata a skutečné vlastnosti s dojmem a schopností prodat. Budování značky je dlouhodobé. Její změna a přeřazení do vyšší kategorie, jsou náročné a zdlouhavé. Je k tomu potřeba mít vůli, trpělivost a nápad. Pád do nižší ligy naopak bývá rychlý a návrat zpátky nahoru velmi složitý. Od luxusu čeká zákazník jistotu nejvyšší kvality. Cena za ni musí být rozumná, ale není tím podstatným. Od střední třídy se čeká co nejlepší poměr cena-výkon. Kvalita je ale zásadní. U low costu je hlavní motivací cena. Riskantní úroveň kvality je daň za ni. Od Mercedesu žádáte nejvyšší kvalitu. U low cost letecké společnosti typu Ryanair žádné velké pohodlí nečekáte.
Když se nedávno německý obchodní řetězec Lidl rozhodl k zásadnímu přestupu z ligy low cost do vyšší kvality, moc dobře si uvědomoval, že ta rekonstrukce značky bude náročná a drahá. Věděl, že nemůže být obchodem vyšší třídy, když dává lidem mizerné příjmy. Prvním krokem bylo razantní zvýšení platů o 25 procent. V České republice se zvýšil nástupní plat z 18 na 23 tisíc korun. Průměrná mzda lidí za pokladnami tohoto německého řetězce vyskočila na téměř 25 tisíc korun.
Podobně si investoři podle značek škatulkují země. Slouží jim k tomu bezpočet srovnávacích studií od Světové banky, OECD, Světového ekonomického fóra nebo různých soukromých konzultačních firem. Ten obrázek už pak jen testují v terénu. Na rozdílných příbězích nás, Irů a Britů se dá dobře popsat, proč některé země považují za low cost, jiné za skvělý poměr cena výkon a jinde jsou připraveni dávat vysoké platy.
To, že jsme low cost zemí s obory náročnými na lidskou práci a nízkými platy je z evropského srovnání vidět na první pohled. Rádi se srovnáváme se sousedními Němci a Rakušany, kteří mají také na průmysl velmi orientované ekonomiky, takže se dá začít tady. V produktivitě práce, tedy v tom, co za odpracovanou hodinu nebo den firmě vyděláme, zaostáváme za Němci o 26,1 procenta. Zatímco produktivita průměrného Němce dosahovala v roce 2015 podle oficiálních statistik úřadu EU Eurostat 106 procent průměru Unie, v Česku to bylo 79,9 procenta. Němci mimochodem navzdory rozšířenému názoru nejsou v produktivitě žádnými evropskými borci. Jejich výkon jen ve srovnání s ostatními sedmadvaceti zeměmi Unie podprůměrný.
