Čech? Prostě ho do té brány postavíme!
Nevděk světem vládne – Ivo Rittig to už prý ví. A nejenom on. Petra Čecha ten Mourinho zas nenominoval, shodli jsme se s kolegou PH, že vůbec nevíme, co s tím dělat. Tady by snad mohlo pomoci jen jedno nejmenované politické hnutí. Prostě ho do té brány postavíme.
V denících pokračuje kauza čerstvého obvinění Iva Rittiga a dalších lidí v kauze firmy Oleo Chemical. „Trumfové eso proti Rittigovi: zdrcující výpověď jeho účetního“, hlásí Právo. Pozoruhodný background k téhle informaci dodávají Lidové noviny. „Nedostal volno, potopil Rittiga“. „S trochou nadsázky lze říci, že kdyby v červnu 2010 nezatrhla advokátka Karolína Babáková podřízenému jednodenní volno na cestu za rodiči, nemusela nyní s dalšími devíti lidmi včetně Ivo Rittiga čelit obvinění v kauze Oleo chemical. Tehdy si zaměstnanec firmy Peskim Jaroslav Kubiska, další obviněný v případu, postavil hlavu, nepřišel do práce a dal výpověď. I když mu Babáková s dalším šéfem Peskimu a advokátní kanceláře Šlachta & Partners Davidem Michalem odchod rozmlouvali, skončil. Bývalý finanční analytik a účetní Peskimu nyní společně se svým předchůdcem na stejné pozici kriminalistům poskytl zřejmě klíčové svědectví v kauze.“ Vyplývající poučení: Jde o tu loajalitu. Takže. Pokud jedete v obchodech natolik „kreativních“, až se nenechají omezit hranicí zákona, je dobré, mít skutečně loajálního účetního. Celkem osvědčený způsob, jak si zajistit loajalitu, je chovat se loajálně sám. Nevím samozřejmě, jak to s tím volnem bylo, ale dá se předpokládat, že akutní potřeba volna kvůli návštěvě rodičů, je vyvolaná čímsi závažným, že si ten pán nepotřeboval jenom „orazit“. Taky se dá předpokládat, že tahle roztržka nebyla první krize v jinak idylickém zaměstnaneckém vztahu. Takže se paní Babáková vlastně nemá co divit. Anebo to bylo úplně jinak a pan účetní si tímhle odůvodněním jenom racionalizuje fakt, že bývalého zaměstnavatele ze sebezáchovných důvodů potápí. Dá se vlastně v tomhle prostředí očekávat jiná loajalita než vynucená – penězi či silou, která se zhroutí v okamžiku, kdy začne působit nějaká ještě silnější páka? Kdysi jsem četl rozhovor s newyorským policistou (nebo byl z FBI, už si to nepamatuju přesně). Dlouhé roky se zabýval organizovaným zločinem. Ptali se ho, jestli ho při té práci něco překvapilo. Řekl, že před nástupem měl o gangsterech vlastně romantickou představu jako o lidech, kteří jsou sice zločinci, ale mají nějaký svůj vlastní, třeba zvrácený, ale kodex a přísně se jím řídí. Pak zjistil, že žádný nemají, spolupracují celkem ochotně, když se jim to hodí, nedělá jim problém potopit kohokoli.
Mladá fronta Dnes věnuje hodně prostoru případu smrtelně nemocného britského chlapce Ashyi Kinga, pro něj rodiče po dost dramatických peripetiích vymohli léčbu v Protonovém centru v Praze. Přináší také rozhovor s otcem Brettem Kingem – jeho pohled samozřejmě nemůže být nestranný a a trauma z rychlého a vážného onemocnění potomka ho mohlo přivést k tomu, že věci vidí hodně vyhroceně. Obraz britského zdravotnictví, které jeho vyjádření skládá, je ale skutečně dost hrozivý. „Z mého chlapce, který byl ještě před pár týdny plný života, mi chtěli udělat zeleninu. (...) A když jsem s nimi o tom chtěl víc mluvit, řekli mi, že pokud budu pořád klást nějaké otázky, dají mě k soudu, který mi Ashyu odebere a oni s ním udělají, co považují za správné.“
Připomíná se pětadvacáté výročí volného odjedu tisíců východních Němců, kteří v Praze přelezli zeď západoněmecké ambasády a nechali ve městě mnoho a mnoho opuštěných trabantů. Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách: „V časech, kdy je nostalgické posmrkávání nad těmi historickými dny považováno už za nedůstojnou slabost, protože zdržuje od ‚makání‘, to zní naivně, ale stejně člověka trochu zarazí, jak chabá je připomínka tohoto data, zejména mezi českou politickou elitou. Kde je prezident Zeman nebo premiér Sobotka se slavnostním prohlášením k výročí? (...) Kde je provolání TOP 09 a ODS připomínající velké chvíle svobody?“ Ne, že bych zrovna tenhle typ veřejných vystoupení nějak výrazně postrádal. To pětadvacáté výročí událostí roku 1989 je ale pro současnou garnituru dost možná nepříjemné. Značná část jejího elektorátu vnímá listopad jako chvíli, kdy skončila idylická doba pořádku a dostatku a začaly orgie rozkrádaní, vypalování, vraždění a bůhvíčeho ještě. A některým její čelným představitelům vykreslování právě tohohle obrazu pomohlo k úspěchu. Tak co mají teď dělat? Radovat se?
Volně související téma. Jiří Pehe v Právu komentuje sněmovní spor o „komunistického fízla“. V té souvislosti pronesené výroky Miroslava Kalouska jsou podle něj „hodné některých představitelů ODS v časech, kdy se volební kampaně této strany odehrávaly ve znamení mobilizace proti ‚bolševickému šmejdu‘. Kalouskovi a spol. možná uniklo, že ODS na tuhle tupou politiku takříkajíc dojela. Aby se totiž politici mohli stavět do role morálních arbitrů v otázkách minulosti, potřebují mít sami čistý štít.“ Pehe dál vypočítá některé důvody, proč Kalousek podle něj čistý štít nemá (ochota ustavit koalici KDU-ČSL a sociální demokracie s podporou komunistů v roce 2006). Podle mě ovšem Kalouskův profil s podstatou věci ale nesouvisí. Debatu přece nevyvolal on – jeho původní vyjádření prošlo v podstatě bez povšimnutí, nemýlím-li se. Odstartovalo ji rozhodnutí mandátového výboru, podle nějž se měl Kalousek omluvit. To, že se opozice s Kalouskem v čele snažila tenhle kopanec protivníka využít ve svůj prospěch, a že to občas dělala teatrálně, je asi stejně překvapivé jako... já nevím... jako něco, co není ani trochu překvapivé. Nerozumím představě, že na konstatování nějakého zjevného faktu, třeba že pan Ondráček byl komunistický fízl, je potřeba být certifikovaně bezúhonný a čistý a činit tak výhradně z altruistických důvodů.
V Blesku výcuc z chatu s dermatologem. Titulek: „Velký problém čtenářů: nadměrné pocení“. Nemůžu říct, že by mě to překvapilo, sám se při listování tímhle periodikem občas opotím. Třeba: „Sexbomba Hana Mašlíková rozparádila turecké hřebce“. To člověk nemůže přejít jenom tak...
