Ze života ukrajinských kolektivů

Dva z nejvýraznějších filmů letošního karlovarského programu – dokument Majdan Sergeje Loznici a hraný Kmen Myroslava Slabošpyckého – se každý po svém a z jiného úhlu pohledu dotýkaly podobného tématu. Lidí jako příslušníků pevně daného společenství, jednajících jako členové skupiny, jíž jsou podřízeni.

Metamorfóza lidské masy na Majdanu

Štáb Sergeje Loznici natáčel na přelomu loňského a letošního roku na kyjevském náměstí Nezávislosti, kde probíhaly demonstrace proti režimu prezidenta Janukovyče, jež přes různé a někdy velice krvavé peripetie vedly až k útěku hlavy státu, novým volbám a také k pokračujícímu konfliktu na východě země. Vznikl film Majdan, s velmi pozitivním ohlasem byl uveden na festivalu v Cannes. Je to film bez vysvětlujícího komentáře (kromě stručných vysvětlujících titulků), tradičních mluvících hlav nebo jiných pomůcek, jež by mohly zobrazované události zasadit do širšího kontextu, interpretovat je. A především: ačkoli se v Loznicově Majdanu mihnou desetitisíce lidí, je to film bez postav. Nebo přesněji s postavou jedinou – právě tím na náměstí se shromáždivším davem, který před objektivy kamer prochází jakousi evolucí.

Sergej Loznica patří k těm ve festivalovém světě nejznámějším tvůrcům z postkomunistické Evropy. Původem Bělorus, žil na Ukrajině, teď v Německu, začínal jako dokumentarista. Do jeho filmografie patří například oduševněle lyrický snímek Družstvo, se kterým vyhrál festival v Jihlavě, nebo střihový film Blokáda, v němž se z archivních materiálů pokusil sestavit obraz života v obklíčeném Leningradě. Později se dostal i k hraným filmům, na tom poli debutoval filmem Moje štěstí (2010), surovým a vizuálně velmi silným obrazem života v Rusku. O dva roky později mělo na festivalu v Cannes premiéru existenciální partyzánské drama V mlze podle povídky Vasila Bykava. Na obou těch filmech spolupracoval s fenomenálním rumunským kameramanem Olegem Mutuem.

Tohle spojenectví krve se ale ve filmovém Majdanu ukazuje i jako primární síla, již nemá význam popírat, snažit se ji eliminovat nebo se tvářit, že neexistuje

Pro jeho filmy je charakteristická kombinace obrazivosti, lyričnosti a exaktnosti – Loznica studoval matematiku. Podobný je i Majdan, sled velice dlouhých a s jednou výjimkou statických obrazů, zachycujících výseč jakéhosi dění, „oko“ se nehýbá, „ucho“ ale zaznamenává i zvuky dramatu, jež se v danou chvíli odehrává někde jinde. Mluvit o kameře polidšťujícím slovníkem je v tomhle případě namístě, kdo se poddá rytmu Loznicova filmu, může být do života na Majdanu skutečně vtažen, zprostředkovaně se stát ne snad rovnou účastníkem dění, ale jeho velice angažovaným, spoluprožívajícím svědkem.

Sleduje, jak se zástup schází, organizuje se, buduje nějaký svůj vlastní řád. To vše v atmosféře docela vážné, ale taky uvolněné, zpívá se (často stádní hymna, ale nejen ona), lidé se po Majdanu procházejí trochu jako na pouti. Na pódiu se střídají lidé, cítící potřebu předčíst lidem nějakou tu klopotně vlasteneckou poezii, a také politici, umělci, kněží. Kamery Loznicova štábu to ukazují v obrazech, které mají někdy blízko až k Brueghelovi: kompozice – já nevím – ve dvaceti plánech, v každém z nich se něco děje, lidé se mezi nimi přelévají.

Situace se ale se stoupající represí mění, hlas davu i těch, kdo ho oslovují, se mění s ní. V zástupu stojících lidí se objevují pohyblivé ostrůvky hektické aktivity, hoří ohně, objevují se formace zásahových jednotek s kovovými štíty. Loznicovy kamery se musejí pohnout, aby se dostaly z bezprostředního ohrožení. Zástup si vytváří další vlastní složku – armádu. Bojuje se, často hodně tvrdě. Vše vrcholí masakrem na Institutské ulici a pohřbem obětí. Film ukazuje i postupnou proměnu místa toho dění. Z centrálního kyjevského náměstí s jeho drahými činžáky, reklamními neony, sochou na sloupu se stalo něco na způsob obrovské eklektické instalace, která k původní podobě místa přidala prapory, ohořelé autobusy, tyčící se improvizované barikády, ohně z hořících pneumatik a sloupy dýmu a spojila to všechno do hrozivého a také jistým způsobem monumentálního celku.

Z těch, kdo jsou na Majdanu, se ve filmu stal jakýsi kmen, kolektivní organismus nadaný jakousi společnou vůlí – jednoduchou a přímočarou, asi neodpovídající představám západního intelektuála o žádoucí formě vystupování lidových mas, jež by mělo být mimo jiné prosto projevů národního cítění. Toho je v Loznicově filmu plno, jakkoliv ne v jeho agresivních podobách. Proslovy a verše někdy jako z devatenáctého století, vlajky, hymna pořád dokola. Tohle spojenectví krve se ale ve filmovém Majdanu ukazuje i jako primární síla, již nemá význam popírat, snažit se ji eliminovat nebo se tvářit, že neexistuje. Když ztišený dav ve scéně nočního pohřbu poslouchá lidové písně a svítí z něj desítky mobilních displejů, může mít člověk dojem, že se zprostředkovaně stal svědkem zrodu něčeho velkého. Že ta tisícihlavá bytost na plátně prošla metamorfózou v cosi silnějšího, možná potenciálně nebezpečného, ale nejenom to: ti lidé jako by byli účastni něčeho, co je nedosažitelné pro člověka, který se nechce vzdát všech atributů své individuality ve prospěch něčeho, co by ho snad mohlo přesáhnout. Zůstane raději osamělým králem.

Děsivá síla smečky ticha

Film Kmen Myroslava Slabošpyckého se dost možná odehrává ve stejném městě jako Majdan, v plus minus stejné době, také se promítal v Cannes a měl tam veliký úspěch i on zachycuje život nějakého společenství. Ta skupinová existence, kterou velice umně předvádí, je ale děsivá, zmechanizovaná, prázdná. Vytváří smrt – v doslovném i přeneseném smyslu. Víc než dvouhodinový snímek, natočený kompletně ve znakové řeči, popisuje jednoduchý příběh: do internátu pro neslyšící mládež přijde nový chovanec, stane se členem místního gangu, zamiluje se, což ho nakonec postaví proti skupině – téměř všichni zúčastnění na to dost strašně doplatí.

Smečka mladých lidí táhne městem, bere si, co potřebuje, a zabije ty, kdo se jí postaví do cesty

Formálně suverénní film střídá dlouhé a opět často statické záběry, v nichž se toho moc neděje (pokud vůbec něco) s podobným způsobem zobrazenou akcí, která tak ovšem získává místy až strašlivou sílu. Smečka mladých lidí táhne městem, bere si, co potřebuje, a zabije ty, kdo se jí postaví do cesty. Se stejnou snadností umírají i její příslušníci, pod koly náklaďáku, který neslyšeli přijíždět, rukou druha z party. I ona je nějakým kolektivním organismem – když její členové utíkají chodbou nebo po ulici, zní to jako kroky nějakého podivného, tichého a cílevědomého zvířete. V džungli, kde loví, ale neexistuje žádná možnost přesahu, jenom šance zakusit moc jako příslušník striktně vymezené skupiny – dlouhé scény pro většinu slyšících diváků zcela nesrozumitelných konverzací ve znakové řeči mají asi zdůraznit cizotu toho „kmene“ ve světě kolem i cizotu, s níž kmen vnímá všechny, kdo stojí mimo jeho řady nebo se protiví jeho vůli. Ta vůle je velmi prostá: získat, ovládnout, mít. Cokoliv nad to – třeba citové vzplanutí – musí být zničeno a potrestáno. Neslučuje se se životem ve smečce, možná se životem vůbec. Je to skutečně vysilující film.

A taky je to film, který se nějakým způsobem strefuje do očekávání té festivalové smečky, s jejími pravidly a reflexy – v něčem skutečně ojedinělý, možná průkopnický, zároveň ale naplňující určité formální požadavky a vlastně i tematické nebo ideové. Extrémním způsobem podané extrémní Slabošpyckého obrazy, které ilustrují ničím nemírněnou krutost ukazovaného světa, jsou možná pro vlídnou a kultivovanou sféru festivalového průmyslu přijatelnější, víc jí odpovídají než Loznicovo zachycení národoveckého patosu. Je to paradox, chtělo by se napsat. Ale vlastně není.