Magická Praha? Mýtus cizinců. Praha mizerná!
Týdeník Echo
NOVÉ
5
Jak to často bývá, člověk, který žije dlouhou dobu v Praze, třeba se tady i narodil, to město miluje i nenávidí. To není úplně samozřejmost, neslyšel jsem třeba Pařížany, že by o svém „městě světel“ uvažovali takto. Nenávidět Paříž, i když je na mnoha místech strašná a špinavá, to by bylo absurdní a svatokrádežné, olalá. S Prahou je to jiné: podmínkou správné lásky je také nenávist, bez ní je láska k Praze slabomyslný kýč.
Pražská Hassliebe se přitom vyvíjela a má své dějiny. Jinak Prahu před sto lety milovali/nenáviděli v ní žijící Němci a Židé, jinak Češi, kteří milovali/nenáviděli možná právě to opačné než ta dvě etnika. Franz Kafka nazýval – jak je banálně známo – Prahu „matičkou s drápky“, z nichž se snažil celý život vymanit, ale ona ho držela pevně a pustila jej až na poslední chvíli – zemřít. Praha je v Kafkovi pořád přítomná, ale faktograficky o ní píše jen výjimečně: v jednom básnickém textu se svěří, jak při procházce po Karlově mostě lehce „položil dlaně na staré kameny“: literární historik a pražský rodák Peter Demetz, autor vynikající knihy Praha černá a zlatá, je přesvědčen, že za tímto jemným gestem – „die Hände auf alten Steinen“ – je snaha zabránit, aby neprosákla skrz kameny krev prolitá v četných brutálních bojích.
V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.
Tento výjev, v němž jemný Kafka zadržuje krev v zčernalých kamenech, patří do imaginace Prahy mystické a s ní se prolínající Prahy magické. Týká se vyloženě Prahy centrální, tedy historické a nyní turistické, která z ní hojně těží. Na předměstí nebo jen do lidovějších čtvrtí už nedosahuje. Praha mystická vznikla historicky na začátku novověku a je konglomerátem představ, že ono město v sobě skrývá víc tajemného než jiná evropská velkoměsta. Praha magická je často plodem představ cizinců, kteří do Prahy přijížděli a nalézali zde podivné strnulé město, jež je fascinovalo, a nerozuměli mu. Byla plná starých kostelů, křivolakých ulic, zchátralých paláců, bizarního ghetta před tím, než zaniklo asanací.
Češi, kteří ve středu města začali převažovat až v polovině 19. století, takový romanticko-dekadentní pohled příliš nesdíleli. Jejich touhou byla Praha přehledná, výstavní, moderní evropské město, jen tady konečně slovanské, bez Němců i Židů a dalších starých mystických krámů a panoptikálních kuriozit, na něž zvědaví nebyli.
Zlatým obdobím této Prahy racionální a hygienické byla dvě desetileté první republiky, kdy zároveň ještě mnohé dožívalo z Prahy víceetnické – ale už jen dožívalo. Konec obojího přinesla německá okupace a pak především komunistická diktatura, jež během krátké doby z Prahy jako by vysála všechen život, zbavila ji všech šťáv, barev a vůní. Prahu jako živé město s pamětí pak dorazila okupace ruská, po níž následovalo dalších dvacet let skomírání a plundrování, tupého bourání a plánování.
Tehdy se ale znovu obnovuje mýtus Prahy magické, a to přímo díky literárnímu dílu, které ji má zachránit, aspoň tedy před čtenáři, kteří se k němu dostanou, což jsou opět především čtenáři zahraniční. V roce 1974 vychází ve slavném milánském nakladatelství Einaudi kniha italského slavisty Angela Marii Ripellina Magická Praha – Praga magica a vzápětí je přeložena do mnoha jazyků – do češtiny také, ale vyjde jen v samizdatu, normálně až po roce 1989. A tato kniha je bolestným plodem lásky a touhy po Praze více snů než skutečnosti. Ripellino vzdal hold Praze kejklířů, alchymistů, podivných figurek, bláznů a okultistů, básníků a vyděděnců, tedy světu, který byl v naprostém protikladu k šedi, která se pod Husákovým hradem roztáhla jako smogová deka. Byla to Praha nikdy v takové podobě neexistující, ale přece jen životem naplněnější než tupá Praha sjezdů, spartakiád a úředního plánování.
