Papež prý lhal o vstupu psů do ráje

Ryan Kearney, editor The New Republic, pojmenoval jeden ze svých příspěvků z posledních dní: „Papež František podvádí“.

Autor to vidí tak, že v několika předchozích činech se papež pokoušel obnovit jakousi čest katolicismu, (přičemž autor pochybuje o tom, že něco takového existuje), a převést církev do jedenadvacátého století. Proto cituje papežovy výroky, že gayové mají dary a kvality, které mohou nabídnout křesťanské komunitě. Prohlásil také, že evoluce a velký třesk nejsou v rozporu s vírou. Podle autora dělá teď papež něco ještě mnohem nebezpečnějšího. Obrací se ke skupině lidí velmi vášnivé, totiž k vlastníkům psů.

Podle listu New York Times František utěšoval letos na podzim při generální audienci v Římě jakéhosi rozrušeného malého chlapce, jehož pes zemřel. Řekl mu prý, že ráj je otevřen pro všechna boží stvoření. Různá sdružení bojující za práva zvířat, v tom viděla odmítnutí dosavadní katolické nauky, podle které zvířata nemají nesmrtelnou duši, a nemohou tedy mít věčný život. Autor sám neuvažuje o tom, zda zvířata mají, nebo nemají jakoukoli duši, protože podle něj je sám pojem duše pouze fikcí lidské imaginace.

Je zřejmé, že z papežovy věty si autor dělá legraci, teď jde ale o to, zda ji papež řekl a pokud ano, co tím myslel. Podle serveru www.religionnews.com papež František nic takového neřekl. Podobnou větu pronesl jeden z jeho předchůdců papež Pavel VI., který zemřel v roce 1978. Toto Františkovo setkání a rozhovor prý nikde zaznamenáno není. Jak k tomu tedy mohlo dojít? Možná za to může téma, o kterém papež hovořil, totiž o konci časů a přeměně všeho stvoření v „novou zemi“ a „nové nebe“. Citoval autora novozákonních listů svatého Pavla, že nebude žádné zničení kosmu a všechno kolem nás bude proměněno a všechny věci budou přivedeny do plnosti bytí. Pavel VI. údajně před lety řekl: „Jednoho dne uvidíme naše miláčky ve věčnosti Kristově“.

Media to smíchala

Media zřejmě ve svých úvahách smíchala dohromady několik věcí. V článku z italského tisku splynul titulek o ráji pro zvířata s tématem promluvy papeže Františka a s citátem z Pavla VI. Svět má hned o čem uvažovat. Vznikla jakási městská legenda, kterou posiluje neformálnost současného pontifika, o kterém se vyprávějí další legendy, třeba že v noci vychází z Vatikánu v přestrojení obdarovávat chudé. To je samozřejmě nesmysl, ale mnoho lidí tomu třeba věří. Papež byl také vyfotografován, jak přijímá dar dvou oslic od společnosti, která propaguje používání oslí mléko pro děti alergické na kraví mléko. Papež k tomu poznamenal, že mu matka, když byl malý, taky dávala oslí mléko. O Benediktovi XVI. se ví, že měl rád kočky, a že když ještě jako kardinál šel ráno do práce, houf koček ho někdy doprovázel a přihlížející si z toho dělali legraci volali, že kočky berou Vatikán útokem.

Ale to je jen pozadí jedné zprávy, kterou musíme odlišit od tématu, jak to se zvířaty bude. Pro nás, co jsme současně katolíci a jíme maso a hubíme komáry je to téma přímo metafyzické. Je pravda, že se myšlenkami na věčný osud živých tvorů zabývali myslitelé církve po staletí.

Nezabiješ! Ale koho?

Těmito otázkami se zabýval svatý Tomáš Akvinský ve svém spise Suma teologická již ve 13. století. Zabýval se tím, zda je protizákonné zabít nějakou živou bytost. Svatý Tomáš odvádí tři důvody, které by mohly platit proti zabíjení. Za prvé, na základě božské prozřetelnosti, totiž, že Bůh nařídil, aby všechny živé bytosti byly chráněny. Za druhé, protože zbavit kohokoliv individuálního života je vražda, a protože vražda je hřích a život je společný rostlinám a zvířatům a lidem a tak zabití zvířat a rostlin je také hřích. Za třetí, protože Mojžíšův zákon trestal smrtí zabití druhého člověka stejně jako zabití ovce. Z toho by se snad dalo odvodit, že zabití zvířete musí být hříšné.

Tyto tři námitky ale Tomáš Akvinský nepovažuje za přesvědčivé. Stejně jako svatý Augustin je i on přesvědčen, že když slyšíme přikázání „nezabiješ“, nemůže se vztahovat, například na stromy, protože ty nemají žádný rozum, ani na nerozumné zvíře, protože v takovém blízkém vztahu k němu nejsme. Tomáš se odvolává na Aristotela, podle kterého není hříšné, když věci slouží svému účelu. Řád věcí je takový, že ty nedokonalejší jsou tady pro ty dokonalejší, takže člověk může užívat rostliny pro dobro zvířat a zvířata pro dobro člověka. Odvolává se tedy na jakýsi přirozený řád všech věcí. To, že zvířata jsou neracionální bytosti, je pro něj jakýsi axiom, který důsledně drží v celém svém díle. Proto také člověk nemůže mít zvířata rád ve stejném smyslu jako lidi nebo Boha, může je mít rád, nakolik jsou pro něj užitečná.

Pokud jde o Písmo, zmiňuje je Tomáš až druhotně. Ryan Kearney nakonec připomíná, že Bible sama se například zrovna o psech nevyjadřuje nějak lichotivě. V knize přísloví se hovoří například o tom, že tak jako se pes vrací ke svým zvratkům, tak se i blázen vrací ke svému bláznovství. V evangeliu jsou to psi, kdo žebrákovi lízají jeho rány, což bylo ponížení. Být označen za psa byla potupa. Dodnes nechápou někteří orientálci náš poněkud úchylný vztah ke psům. Na druhou stranu chovali švýcarští mniši tři sta let pověstné bernardýny jako záchranné zvíře v horách.

Kdyby chtěl být někdo zlomyslný, bude citovat proroka Izaiáše, který píše o době příchodu Mesiáše: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu.“ Zdá se tedy, že přinejmenším na prahu proměněné země a nebe se zvířata vyskytují a už se jeví být dostatečně proměněna.

Tohle věda nezjistí

Pokud jde o věc samu, je celkem jasné, že se nemůžeme opřít o žádný empirický výzkum, který by nám potvrdil, že vůbec nějaký věčný osud pro živé bytosti existuje. Je potřeba poněkud poopravit Kearneyho tvrzení o duši. Obecně sdílená představa, že duše má být podle teologických idejí jakýsi balónek, který je uvnitř člověka a při smrti někam odlétne, je pomýlená. Tělo a duše nejsou dvě oddělené skutečnosti, ale dva pohledy, jak se díváme na totéž, třeba na člověka. Jde o to, o jakých jeho vlastnostech mluvíme, nikoli že bychom popisovali dva kusy, z kterých je lidský stroj vyroben. Duše je životní princip. Při smrti tělo začíná zanikat. Co se děje s tím principem, který k celé lidské bytosti patřil, o tom se dá vést teologický a filozofický spor. Můžeme ale klidně předpokládat, že nějakým způsobem nezaniká. Je otázka, proč by tomu nemělo být podobné u jiných živých tvorů. Samozřejmě, pokud budeme hovořit o psech v ráji, musíme myslet i na hady a mouchy a ryby a bakterie a rostliny. Rájem pochopitelně nemyslíme místo nad oblaky, ale jiný stav existence, který si my neumíme představit asi stejně, jako by si dvojrozměrná a zcela „placatá“ bytost nedovedla představit náš život ve třech rozměrech.

Tím už se ale dostáváme k mystické stránce problému, totiž rozlišení mezi jednotou a individuálním. Velkým tajemstvím je, kde se tu vynořilo lidské vědomí, to, že si uvědomujeme svou existenci. Jaké vědomí mají zvířata? Jak si uvědomují svou existenci? A co rostliny? A jednotlivé buňky?

V těchto úvahách jsme úplně na začátku, stejně jako ohledně toho, co bude se vším a se všemi, až se vesmír jednou propadne zase do velké černé díry, než vznikne nový. Z tohoto ohledu jsou citace starých spisovatelů, výroky papežů, přehmaty medií a nostalgie milovníků zvířat nakonec dobrý a inspirativní začátek.