Oživilo Rusko zabijáka družic ze studené války?
Když se hovoří o protidružicových zbraních, patrně si vzpomeneme na dva testy, jeden čínský (2007) a druhý americký (2008), při kterých byly zničeny dva satelity raketami odpálenými ze země (v případě USA přesněji z paluby lodě). Nyní se však množí zprávy, že Rusko vypustilo na oběžnou dráhu družice, jejichž úkolem by mohlo být ničení jiných vesmírných těles. Nešlo by o nic koncepčně nového, otázkou však je, co by dnes mohlo šíření protidružicových zbraní znamenat pro křehkou mezinárodní bezpečnost.
V prosinci 2013 vypustili Rusové nosnou raketu s trojicí oficiálně deklarovaných satelitů, pak ale informovali i o uvolnění čtvrtého. Situace se opakovala v květnu 2014, kdy podle stejného schématu přibyl na oběžné dráze nový objekt, původně pokládaný za odpad, ale jakmile začal ve vesmíru manévrovat, bylo nepochybné, že jde o řízené těleso. Co jsou tedy objekty s názvy Kosmos-2491 a Kosmos-2499 vlastně zač?
Možností je celá řada a není nikde psáno, že nutně musí jít o ničivé zbraně. Mohlo by jít třeba „jen“ o družice ke sledování cizích satelitů, popř. by ani nemusely být vojenské a mohly by se zabývat sběrem vesmírného odpadu, jenž představuje stále horší problém. K tomu všemu jsou potřeba přesně řízené manévry. Ale zkrátka nelze opomenout možnost, že jde o družice, jež se pomocí manévrů mají dostat do optimální pozice pro útok.
Pokud je to skutečně tak, pak zřejmě Rusko „vzkřísilo“ jeden ze zbrojních programů, jež byly rozvíjeny během studené války. Tělesa zvaná IS (istrebitěl sputnikov, „stíhač družic“) byla do kosmu dopravena jako „normální“ družice (čili velkou nosnou raketou) a „neškodně“ kroužila po oběžné dráze. Pokud by ale propukl konflikt, který by si žádal jejich nasazení, přiblížila by se k americkým družicím, které by zničila střepinami vlastních explozí, tedy jako „kamikaze“. První „zabiják družic“ byl vynesen do vesmíru v roce 1963.
V té době již s protidružicovými zbraněmi experimentovaly i USA, které ale vsadily na rakety vystřelované ze země či ze vzduchu přímo proti družicím. V roce 1985 vypustil bojový letoun F-15 takovou raketu, jež rozmetala na kusy vyřazenou družici ve výšce 555 km. Ničení družic se pak dostalo i do specifikace protiraketové obrany, jelikož mezi ničením balistických raket a družic existuje mnoho podobností. Vždyť i americkou družici USA-193 v únoru 2008 zasáhla raketa SM-3 určená původně k protiraketové obraně.
Zkoušky protidružicových zbraní Číny a USA nejspíše přispěly k tomu, že se k těmto zbraním hodlá vrátit i Rusko. Původní komplex „zabijáků“ IS byl sice v roce 1994 deaktivován, ovšem některé jeho komponenty by nejspíše mohly být dosud technicky funkční. Vedle toho Moskva oznámila, že oživí projekt protidružicové rakety odpalované ze stíhačky MiG-31D či projekty protidružicových laserů. Ostatně rovněž chystaný protivzdušný a protiraketový komplet S-500 Prometej má být také schopen zasahovat cíle ve vesmíru.
Pokud mají tělesa Kosmos-2491 a Kosmos-2499 opravdu vojenské účely, resp. jde o „špiony“ nebo „zabijáky“, pak nejspíše vidíme jeden z prvních výsledků snahy Ruska postupně obnovit svůj vojenský kosmický potenciál. Možná je to svým způsobem i „demonstrace síly“, pomocí které chce Moskva připomenout (nejen) USA a Číně, že si je dobře vědoma jejich vojenských kosmických ambicí a že na ně dokáže reagovat.
Jiným vysvětlením je prostě záměr Ruska posílit svou vojenskou přítomnost v kosmu, aniž by šlo o konkrétně cílenou hrozbu. Vesmírný prostor má dnes gigantický ekonomický a vojenský význam, moderní civilizace je na něm silně závislá (stačí uvést navigaci GPS, telekomunikaci či meteorologii), takže mocnosti tam chtějí mít zbraňové systémy vlastně „pro jistotu“, takřka z principu, aby tuto doménu mohly aspoň částečně kontrolovat.
To jen posiluje často zmiňovanou analogii mezi oceánem a kosmickým prostorem, protože na moři má také hlavní slovo ten, kdo disponuje nejsilnější vojenskou flotilou (dnes pochopitelně USA). Vývoj a produkce protidružicových zbraní proto ještě není důkazem příprav „kosmické války“, jelikož může jít jen o snahu „posilovat pozice“. Mnoho odborníků říká, že militarizace vesmíru je v podstatě zákonitou a nevyhnutelnou věcí, stejně jako šel kdysi ruku v ruce rozvoj námořního obchodu s vývojem válečného námořnictva.
Existuje ale samozřejmě riziko, že se tato militarizace takříkajíc „vymkne kontrole“ a že bude následovat cosi jako nové „závody ve zbrojení“, které povedou k zaplnění kosmu zbraňovými systémy. To by jednak mohlo zkomplikovat ekonomické využívání vesmíru a jednak by se to mohlo odrážet ve zvýšeném nebezpečí ozbrojeného konfliktu, který by mohl vypuknout třeba i nechtěně, např. v důsledku poruchy nějaké kosmické zbraně.
Co tedy mohou ruští „zabijáci družic“ (a ještě jednou připomeňme, že tento jejich účel je stále spekulativní) znamenat pro světovou bezpečnost? Možná téměř nic a možná mnoho, záleží na úhlu pohledu. Optikou studené války, resp. prizmatem „schopnost = záměr“ jde o nebezpečné zbraně, které si říkají o energickou odpověď, zatímco z hlediska bezpečnostního a politického realismu může jít jen o logický krok ve vývoji vojenství. Nyní zbývá jen pozorně sledovat, jak se k této záležitosti postaví další světové mocnosti.
