Zprávy z bojiště. Příprava na novou dobu
Sídliště jako budoucnost města
Na benátské bienále architektury, které bylo v loňském roce nazváno „Zprávy z fronty“, obvykle z Čech jezdí architekti a historici umění, ale z Itálie většinou studenti středních a někdy i základních škol. Zejména na toto bienále se totiž šlo spíš dívat jako na zprávu o společnosti ohrožené válkou, chudobou či klimatickými změnami než jako na umění. Pojďme tuto událost číst sociologickýma očima a nestarat se o jména, ale o myšlenky.
V Itálii žije na sídlištích 80 % obyvatel. U nás to je o něco méně, ale přesto nejméně dvě třetiny Čechů mají zkušenost života v panelovém městě. Městské středy se stávají něco mezi muzeem a obchodní zónou. Na sídliště jsme se naučili dívat, jako na méněcenný přívažek města, na mašinu na spaní, ale vlastně už to dávno není pravda. Sídliště jsou ve skutečnosti tou důležitější částí města. Bráno z lidského pohledu je Jižní Město víc než Malá Strana, protože zde bydlí víc lidí a probíhá více změn. Budoucnost města se bude odehrávat právě v kruhu nových domů obklopujících tradiční město.
Své životy či svoje dětství zde prožilo již několik generací. Je to jejich domov, mají jej rádi. Vnímají, že i v „betonové džungli“ vždy naleznou místa, která mají svoji krásu. Kolik Italů či Pražanů se vyznalo z lásky k historickým středům měst, ale podobný proces se odehrává na sídlištích. Není tak vidět, ale hlavně lidé používají jiná slova či znaky. Některá předměstská grafitti mají sílu Seifertových veršů.
Výhody nehotových měst
Španělští architekti říkají, že největším úkolem architektů v čase ekonomické krize a obrovské nezaměstnanosti je možnost proměny nejenom budov, ale i celého města. Ve španělském pavilonu prezentovali desítky objektů, které se pod tlakem ekonomických změn, musely přestavět. Mnoho českých sídlišť je z různých důvodů nedostavěných. Minulý režim potřeboval postavit co nejvíc bytů a stavitelé nového režimu na občanské vybavenosti šetřili. Tuto nedodělanost je ve skutečnosti zapotřebí vnímat jako jednu z největších výhod sídlišť. To, že je někde proluka, neznamená, že ji musím hned zastavět. Co když se za dvacet let bude hodit k nějaké činnosti, o které dnes nemáme ani potuchy? Vývoj sice směřuje ke kompaktnímu městu s dobrou sítí veřejné dopravy a efektivněji využitou infrastrukturou, ale volný prostor většinou představuje dobrý vklad do budoucnosti. Problémem se spíš stává historické centrum, které opouštějí obyvatelé i firmy a s výjimkou několika „výkladních“ ulic přestává být dobrou adresou.
V souvislosti se sídlišti jako s prostory budoucnosti mně nicméně vrtá hlavou rozhovor s kolegou energetikem, který upozorňoval, že je možné sehnat dotace na domácí energetické sítě či nové zdroje vody, ale k tomu musíte mít vlastní dům s pozemkem a nějakých 400 tisíc korun na lokální síť s termálním čerpadlem a fotovoltaickým panelem. Dotace do soběstačnosti jsou určitě dobrým krokem, ale vlastně se netýkají těch dvou třetin obyvatel, které žijí na sídlišti. Mám z toho pocit, že podporujeme horní třetinu či pětinu obyvatel a zbytek ponecháváme svému osudu. Společnost se nenápadně diverzifikuje i v rámci dotačních programů, na které dosáhnou bohatí, ale ne chudí. Umím si představit projekt, který by na sídlištích umožňoval třeba pro případ blackoutu vykopat obyčejné studny s ruční pumpou.
Italská diskuze vedená architektem Renzem Pianem o osudu sídlišť vyzněla trochu nečekaným směrem. Vymýšlíme si chytrá řešení a honíme se za novými technologiemi, ale možná potřebujeme jenom mít lidi, kterým sídliště přirostla k srdci a cítí se tu doma. A teprve, když místo začnou považovat za své, tak se o něj starají a neberou jej jako přestupní stanici. Ono totiž už není kam jít – fosilní městský střed má příliš mnoho nevýhod a vzdálené suburbie se potýkají se samotou a dopravními problémy.
Architektura pro migranty
Němci velice důkladně zmapovali složení sídlišť a to zejména z pohledu emigrantů. Nelze jim upřít systematičnost a sebedůvěru v tom, že věc zvládnou. Německý pavilon měl dokonce vybourané kusy zdí, aby ukázal, jak je Německo otevřené všem. Ověřili jsme si to při noční cestě z bienále, kdy náš autobus poslechl pokynů německého policejního vozu a kus od dálnice zaparkoval na odstavné ploše. Policisté vybrali naše pasy. Mladý, nejspíš narychlo vyškolený a trochu nejistý muž hlídal u řidiče se samopalem v ruce a druhý muž stál vzadu za autobusem. Několik studentů se pokusilo využít zastávky a jít se vyčurat. Nakonec to mohli udělat ne v křoví, ale na kraji silnice. Za nimi stál muž se samopalem a celou dobu na ně svítil baterkou. Celá záležitost byla dobře organizovaná a svou profesionalitou mne spíš potěšila, ale přeci jen podkopala naši důvěru v oficiální otevřenost. Jednu chvíli jsem měl dokonce dojem, že sleduji film z druhé světové války.
Němečtí architekti hovoří o „Arrival Towns“, příchozích městech, která definují jako město ve městě, jako oblast poněkud jiných pravidel. Naprostá většina migrantů totiž míří do měst. Jednak většinou z města pocházejí a venkov neznají a často ani nemají rádi, jednak ve městech už sídlí jejich příbuzní a známí. Velká německá města tak mívají své čtvrtě, kde se počet přistěhovalců pohybuje mezi 30-45 % obyvatel a dále roste. Výhodou těchto čtvrtí-příchozích měst jsou laciné obchody a nízké nájmy. Tak to alespoň na bienále optimisticky prezentovali němečtí architekti. Člověk si ale klade otázku, jak se ve čtvrtích s nízkým nájmem tvoří fond oprav, a co situaci říkají samotní pronajímatelé a vlastníci nemovitostí. Velký počet nových přistěhovalců zároveň – alespoň v západní části Německa, kde nejsou volné byty – znamená, že stejný počet Němců se musel někam přestěhovat. Bylo by jen spravedlivé slyšet i jejich hlasy.
Ukazuje se, že příchozí města potřebují dobré školy, aby mladí přistěhovalci měli dobrou kvalifikaci a našli si zaměstnání, aby tak snížili nezaměstnanost, která se v některých lokalitách pohybuje kolem 95 % práceschopných, ale jazykově či kvalifikačně znevýhodněných přistěhovalců. Podle mého názoru bude Německo svou migrační politiku zvládat jen obtížně, protože již došlo ke vzniku velkých, etnicky odlišných lokalit, což je něco, čemu se například Rakušané snaží zabránit.
Finský pavilon dokumentuje jiný přístup k migrantům. Ve státě nejprve probíhá mapování volných státních i soukromých budov, které je možné adaptovat pro uprchlické komunity. Navržené byty se ničím neliší od českých plánů třeba z 60. let, ale mají nový prvek – komunitní prostor, kde se lidé mohou setkávat či jej využívat jako mešitu. Dokonce se zdá, že slovo „komunitní prostor“ je korektním eufemismem právě pro mešitu. Ve finské zimě se nedá vydržet ve stanu, proto byl navržen jednoduchý systém dřevěných domků, které si vyrábějí zaškolení migranti. Stavba domku začne tím, že nejprve vytvoří střechu, která se podobá stanu a dá se pod ní nějakou dobu žít.
Pak se postaví dům a střecha se nad něj prostě vyzvedne. Když je lidí víc, dá se přistavět další patro a střecha se opět posune nahoru. Anebo se domek dá zdvojit. Finové však do budoucnosti počítají s tím, že vytvoří celé městské čtvrtě podobné arabským medinám s plochými, obytnými střechami a bludištěm uliček. Taková čtvrť se pak pro svoji odlišnost může stát nejzajímavější částí města, ale musí dojít k oboustranné tolerantní integraci a hlavně takováto čtvrť nemůže být příliš velká.
Na jednu stranu bylo velice zajímavé vidět různé, kreativní přístupy, jak se dá k migrační vlně přistupovat. Na druhou stranu se člověk nemohl ubránit dojmu, že je prezentují právě ti architekti a stavební firmy, pro které znamená nové pracovní příležitosti – tedy že sice pomáhají nově příchozím, ale zároveň na státních zakázkách profitují. Přesto byla většina výsledků povzbuzujících a obsahovala v sobě kus optimismu evropských budovatelů sídlišť z 30.- 60. let minulého století.
Urbanismus vojenské základny
Holandský pavilon se zabýval vhodným způsobem, jak vybudovat vojenskou základnu např. v Mali, kde je nasazena poměrně početná holandská posádka, tak aby základnu pak bylo možné využít při stavbě města. Představte si totiž situaci, kdy na napůl nepřátelském území musíte vybudovat kasárna. Nejprve zaberete určité území. Místní obyvatel architektům řekl: „Tam kde jste postavili základnu, se dřív páslo 300 krav“. Kde se asi pasou dnes a jak to místní lidé snášejí? Dál je nutné zařídit vodovod, což obvykle předpokládá vyvrtat studny a vlastně vodu někomu sebrat. Evropský voják spotřebuje víc vody než místní zemědělec. Polovina občanů Mali žije za méně než 1,25 dolaru na den. Z platu jednoho vojáka by se uživily desítky místních lidí. Můžete být loajální občan svého státu a přesto se dívat na mezinárodní pomoc jako na nepříjemného vetřelce, který vám vlastně nerozumí.
Voják na zahraniční misi se vyhýbá jakémukoliv kontaktu s domorodcem, kterého většinou vidí jen přes mušku nějaké zbraně. Afghánský stařec situaci shrnul slovy: „Neměli jsme rádi Rusy a bojovali jsme s nimi. Ale oni se k nám dost často chovali jako k lidem. Mluvili s námi, dětem promítali kino. Vy jste tvorové z cizí planety. Nechceme, abyste nás chránili tímto způsobem“.
Holandští architekti se proto snaží navrhovat vojenskou základnu ve čtyřech idealistických, ale sociálně promyšlených krocích. Tím prvním je jednání s místními lidmi na základě určité výměny – třeba jim vyvrtáte studnu. Druhým krokem je vzájemné soužití na nějakém úplně jednoduchém principu – třeba nemocnice bude postavena na kraji vojenského areálu a částí kapacity bude sloužit místním lidem. Tato spolupráce se dá dál rozšířit třeba na pomoc s výrobou nějakého místního produktu. Musíte ale sebou mít kulturního antropologa, který zná poměry a jazyk. Konečná fáze spočívá v opuštění základny, která byla od počátku navržená tak, aby z ní šlo vytvořit novou městskou čtvrť.
Forenzní architektura
Jedna z nejdůležitějších změn, která se ve válečných událostech udála, je mimořádně nepříjemná. Válka se přenesla do měst! Válečná střetnutí, jako byly tankové boje pod Moskvou či bitva o Ardeny, se již neodehrávají ve volné krajině, ale nejčastěji ve městech, která se tak stala novým typem bojiště. Britská skupina Forensic Architecture, ve které působí řada izraelských expertů, se zabývá dopady války na budovy. Zpracovává podklady pro mezinárodní soudy. Jedná se třeba o zákresy kolizních kurzů lodí s uprchlíky, anebo o destrukci způsobenou drony v Pákistánu. Velice silným dojmem působila výpověď anonymní svědkyně, která za pomoci právníka a architekta vizuálně rekonstruuje průběh bombardování. Je něco jiného o těchto věcech slýchat, anebo na „vlastní“ oči vidět, jak útok probíhá.Drony vypouštějí zhruba 3 m dlouhé štíhlé střely, které dokáží projít i několika patry budovy. Zanechají po sobě sotva viditelnou díru o průměru nějakých 25 cm. Můžete si naprogramovat, ve které místnosti mají vybuchnout. Navádění se pravděpodobně děje podle mobilního telefonu cílené osoby a bez ohledu na další lidi v místnosti. Na výstavě byla provedena rekonstrukce místnosti zasažené dronovou střelou, která stovkami kovových úlomků pokropí téměř celou místnost, takže objekt velikosti člověka je zasažen prakticky vždycky. I v tomto případě se pro architekty jako experty pro mezinárodní soudní procesy otevírají nečekané možnosti.
