Ludmila Brožová-Polednová. Prokurátorka Banalita
V půli ledna zemřela někdejší komunistická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, která byla odsouzena za svou účast na justiční vraždě Milady Horákové a dalších, v pozdním věku strávila nějakou dobu ve vězení. Na veřejnost se informace o jejím skonu dostala až koncem minulého týdne. Brožové-Polednové bylo třiadevadesát let, takový věk se často označuje za požehnaný, nejsem si ale jistý, jestli zrovna v tomhle případě by byl zrovna tenhle výraz na místě.
Po určitou dobu byla právě její tvář pro českou veřejnost tváří nejtvrdších komunistických represí padesátých let. Vlastně právem. Ne snad proto, že by zesnulá v tehdejších událostech sehrála klíčovou úlohu, byla v nich nezastupitelná, vystupovala v nich jako temná, zlá individualita. Spíš naopak. Ludmila Brožová-Polednová byla jednou z mnoha, jedna za všechny, v něčem typická. Tehdy mladá žena, jednu dobu herečka, absolventka právnického rychlokursu, již mašinerie totalitní justice obsadila na docela exponované místo a ona se mohla přetrhnout – v jednom z procesů, kde vystupovala jako prokurátorka, navrhovala pro mladou těhotnou ženu trest smrti.
Souzená byla po téměř šesti desetiletích, na sklonku života, kdy už asi nemá význam čekat nějakou nápravu – jak by v jejím případě měla vypadat – a v jejím případě ani reflexi. Z vězení po prezidentské milosti vycházela s těmi nejtriviálnějšími výmluvami na rtech. Nechtěla válku a nezaměstnanost, tak co. Obžalování ve zmanipulovaných procesech své role přeříkávali přesvědčivě, tak jak měla poznat pravdu? V příběhu Ludmily Brožové-Polednové nepřišla nějaká závěrečná katarze, alespoň v tom, co bylo přístupné zrakům veřejnosti, vidět není.
Jako kdyby potvrzoval známou tezi Hannah Arendtové o „banalitě zla“, jež podle ní není doménou nějakých démonických veleduchů, ale lidí veskrze prostředních, obyčejných, zhusta dost hloupých, kteří v rámci zrůdného systému prostě dělají to svoje – jistě s chutí, třeba i velkou. Ale za jiných okolností by sloužili třeba něčemu jinému, podobně zaujatě. V době, kdy má prakticky každý sklon vnímat sám sebe jako výraznou individualitu, jež vyčnívá ze „stáda“ a obyčejní nebo dokonce hloupí jsou v jeho očích vždycky ti druzí, může takové představa zla být v něčem zavádějící, jistým způsobem dokonce uklidňující, protože nevztažená vůči sobě.
Možná v Ludmile Brožové-Polednové, v jejím osudu bylo také cosi ne tak banálního, jako její slova, mantra o dobrých úmyslech, již měla společnou s těmi generačními druhy, kteří se s krvavým režimem taky v různé míře zapletli. Něco dalšího než naivita nebo spíš za naivitu maskovaná vypočítavost, ambice, schopnost nevidět, vytěsňovat. Něco za těmi černými brýlemi, v nichž se prokurátorka k stáru objevovala na veřejnosti, její dikcí, gesty. Nějaká tajemná temná substance, jež třeba přežívá svoje nositele, snadno si najde nové, zvlášť jsou-li přesvědčeni, že jsou vůči ní imunní.
