Svět v roce 2017

Vždy na přelomu starého a nového roku se objevují prognózy, a to z různých úhlů pohledu, například cen mléka, jaký bude ten následující rok. Té části čtenářů, kterou zajímá, zda se budou mít „dobře, nebo špatně“, je možné na místě odpovědět, že prakticky všichni analytici se shodují v jednom: rok 2016 byl neklidný, ale rok 2017 jej ještě překoná. Z evropského hlediska se jedná o klíčové volby ve Francii a Německu, ze světového úhlu pohledu panují obavy, zda se Donald Trump nestřetne s povahou, která se mu v něčem podobá – Vladimirem Putinem (Al-Džazíra dokonce hovoří o postavě typu Tramputina). Ten má sice stejné cíle, ale v jiné zemi. Rovněž ochrana americké ekonomiky může Čínu stát víc než 1 % hospodářského růstu – a to je důvod k více či méně viditelnému soupeření.

Za důležitější považuji pokusit se vyhmátnout skryté, dlouhodobější trendy, pochopit, co se se světem kolem nás děje, a umět se bránit něčemu, co bezpečnostní experti nazývají FUD faktorem. FUD je zkratka anglických slov Fear, Uncertainty, Doubt, tedy strach, nejistota, pochyby. Práce s FUD faktorem se dnes přednáší ve zvláštních kurzech na vysokých školách, takže si můžeme být jisti, že kolem nás již pár let krouží specialisté, kteří mají v náplni práce znejistit svět.

Média jim v tom vycházejí vstříc, protože jsou ještě stále v zajetí premisy, která pomalu přestává platit, a sice že „špatné zprávy prodávají noviny“. Dochází pak k neúměrnému zesílení tragických zpráv. Teroristé se hrozně rádi fotí a dělají si vlastní teroristická selfíčka, takže jim vyhovuje, když se o nich dlouho mluví. Většina médií se tak de facto stává prodlouženou rukou Islámského státu a podobných organizací. Dá se tomu bránit tím, že média prostě vypneme – s vědomím toho, že sice nebudeme informováni, ale ani dezinformováni, a navíc klidnější. Vraťme se však k hlavnímu tématu.

Mapa rizik podle Světového ekonomického fóra

Světové ekonomické fórum (WEF) posledních deset let vydává jednu z nejlepších analýz toho, co se ve společnosti děje – Global Risks Report. Vychází z obřího sociologického dotazníku pro nějakých 750 respondentů, dílem jej vyplňují investiční bankéři a obecněji lidé, které budoucnost musí zajímat, protože jinak prodělají fůru peněz. Tito respondenti jsou navíc rozmístěni na všech obyvatelných kontinentech a jsou mezi nimi zastoupeni muži i ženy. Editorský tým si pak všímá i rozdílů v názorech mezi pohlavími, věkem či kontinenty.

Rizika jsou rozdělena podle dvou kategorií – pravděpodobnosti, že přijdou během dalších deseti let, a podle výše škody, kterou způsobí. Například nukleární válka nadělá velkou škodu, ale je zatím nepravděpodobná. Nicméně to je téma, jež bychom následkem pokroku v íránském a korejském jaderném programu měli sledovat. Podobně se vynořuje téma „internetu škodlivých věcí“, kdy jsou různé viry ukryté v programech strojů. Například moderní automobil má software s nějakými deseti miliony kódových řádků, ale výrobci automobilů jej kupují od firem mimo tradiční automobilový průmysl a obvykle nevědí, z jaké indické počítačové firmy k nim programy přišly.

Zprávy o globálních rizicích je proto zapotřebí sledovat nejméně několik let, protože než změna dozraje, pár let to trvá – anebo se na čas vytratí. Například o zpomalení a tvrdém přistání čínské ekonomiky mluví WEF od roku 2007. Rovněž se již před několika lety objevilo důrazné varování před kmeny bakterií, jež jsou rezistentní vůči většině antibiotik. Tehdy byl tento problém považován za záležitost podobné důležitosti jako klimatická změna a na této úrovni nejspíš zůstal, aniž by se příliš mluvilo o tom, že následkem infekcí, které se šíří v nemocnicích, zahyne jenom v zemích EU ročně několik desítek tisíc lidí. Jsme sice obklopeni všemi možnými přiznanými i nepřiznanými riziky, ale žijeme lépe a déle než kdykoliv předtím. Pokusme se tedy dívat na mapu rizik jako na způsob, jak se bez větších obav „plavit“ světem kolem nás.

Tápání velkých stran

Prakticky všude na světě došlo k tomu, že velké strany se posunuly směrem do středu (protože předpokládaly, že středových voličů je nejvíc), a tím ztratily jasně čitelný program i schopnost oslovit stále rostoucí počet občanů, jimž se jedná o hodnoty. V USA, ale pravděpodobně mnohem víc v Rusku a v některých asijských zemích se jedná o povzbuzení národní pýchy, tedy o vědomí, že jejich země je uznávána a podílí se na řízení světa. U překvapivě mnoha lidí se jedná o silnější motivaci, než je například výše mzdy. Menší národy, jako jsou Češi či Slováci, by asi nehovořily o pýše, ale o národním sebevědomí.

Zatímco před několika lety se spíš očekávalo, že národní identity se začnou rozpouštět v globálním celku, dnes se právě ukazuje, že být „globálním občanem“ je tak bezbřehým krokem do nejistoty, že všude na všech kontinentech pozorujeme pokus o návrat k národním kořenům a pojmu vlast. Svět se tak změnil, že nějaký prostý návrat do národního obrození či 60. let minulého století již není možný. Důležitost národa jako první pochopily pravicové (ještě nedávno krajně pravicové) strany, s nimiž se v západní Evropě v roce 1970 ztotožňovalo 5 % voličů – dnes je to víc než 20 %. Zejména starší muži s nižším vzděláním z menších měst a venkova se cítí být vyloučeni a reagují „vzpourou voličů“, jaká se projevila třeba v podpoře Donalda Trumpa, ale určitě se nejedná jenom o americký fenomén.

Všude na světě se vynořuje potřeba silného vůdce s charismatickými rysy. Tento typ lidí bývá obvykle označován za populistu (to je člověk, který lidem říká, co chtějí slyšet), ale správnější je považovat jej za člověka, jenž umí navodit pocit zájmu o běžné lidi a chránit je. Svět se posouvá k hranici, kdy se pocit bezpečí stává větší devízou než pocit zisku.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime nebo na Týdeníku Echo