Pozvolné knížecí odcházení

Předsedou TOP 09 bude dnes zvolený Miroslav Kalousek. Jistě, může se něco přihodit, něco nečekaného, z nebe třeba začnou padat zavináče a prasata se létat naučí. Ale odmyslíme-li si možnosti pravděpodobné v podobné míře, stane dnes Miroslav Kalousek v čele TOP 09.  Ve funkci šéfa strany tak skončí Karel Schwarzenberg, završí tak jednu fázi svého pozvolného odcházení z tuzemské politiky. Je jednou z jejích velice výrazných postav, těžko ale říci do jaké míry úspěšnou. Naděje, které do něj jeho oddaní stoupenci a voliči vkládali asi v plné míře nenaplnil. Problém ale možná byl hlavně v těch nadějích.

Jeho trumfem vždycky bylo a je kouzlo osobnosti, které funguje na jinak třeba nesourodou skupinu stoupenců. Ten šarm ale nebýval spojen s nějakou zřetelnou politickou koncepcí, což mohlo části těch stoupenců v něčem i vyhovovat. Karel Schwarzenberg pro mnoho lidí reprezentuje mnoho různých věcí. Pro někoho aristokratické způsoby, které dokáže pobaveně shodit nějakou tou peprnou průpovídkou, ohleduplným chováním k druhým, sympatií k bohémskému způsobu života kombinovanou s konzervativními rysy.

Mnoho lidí od něj čekalo, že se stane jakýmsi pokračovatelem Václava Havla, k němuž měl velice blízko. Podobně jako prvnímu českému prezidentovi se i jemu mohlo v jistým způsobem dařit víc venku než doma. Očekávání, jež budil, také v jeho případě nebyla striktně vzato politická. Především, že bude jaksi jiný –noblesnější, duchaplnější, méně prospěchářský a vůbec kulturnější, že bude mít jinou úroveň než jiní špičkoví čeští politici, především prezidenti - minulý a ten současný. Asi proto také mohl lehce přejít od senátorování za Zelené do funkce předsedy strany, jež se prezentovala jako pravicová, ba ještě pravicovější alternativa ODS.

Schwarzenbergovo „domácí“ politické prostředí, takzvaní pravdoláskaři, pražská kavárna a tak dále je svým způsobem frustrující. Politicky činorodé nebo aspoň ambiciózní, zároveň ale neschopné se nějak zorganizovat, skutečně politicky fungovat. Je vnímáno jako velice vlivné a mocné, zároveň ale bývá snadné je porazit. Dá se asi pochopit, že se Karel Schwarzenberg po letech zkušeností s tímhle upovídaným a ne zrovna praktickým světem dal do party s tím největším praktikem – Miroslavem Kalouskem. Do jisté míry to fungovalo, ale právě jenom do jisté míry. Perspektivy TOP 09 jsou v čase předání žezla, mírně řečeno, o pár stupňů méně zářné než v časech vzniku strany. Také kvůli faktorům, které skončivší předseda TOP 09 mohl jen těžko ovlivnit. Karel Schwarzenberg ovšem není zrovna předsednický typ. A role šéfa opoziční strany mu - vzhledem k jeho rozšafnému, nikoli agresivně působícímu vystupování – zrovna moc nesedí. Miroslav Kalousek se oproti tomu velice rád plamenně rozvzteká.

Karla Schwarzenberga bude v očích části českých voličů vždycky něco diskvalifikovat, příliš urozený původ, ne zrovna dokonalý mluvený projev, taky účast ve dvou vládách, z nichž každá skončila neslavně – nikoliv jeho vinou, ale stejně. Jeho obraz se někdy špatně snáší s praktickou realitou stranické politiky. Nevyhrál prezidentské volby, nejenom kvůli chybám v kampani, ale hlavně proto, že v nich stál proti soupeři, jenž byl v daném rozložení sympatií ve společnosti a vůbec atmosféře velmi těžko k poražení a vedl proti němu kampaň za hranicí pravidel slušnosti (nepravdivé řeči o nacistických sympatiích Schwarzenbergovy rodiny, podivné inzeráty). Podařilo se mu ale za sebou zformovat skutečně početnou skupinu příznivců, kteří ochotně a aktivně vystupovali na jeho podporu, třeba i naivním nebo kýčovitým zvykem, což je ale v předvolebních kampaních a těch prezidentských zvlášť naprosto obvyklé.

Po volbách zaznělo hodně slov o tom, jak se tenhle nově projevený potenciál zužitkuje pro občerstvení české politiky v nějakém projektu, jenž Karel Schwarzenberg zaštítí. Nestalo se nic. Zčásti jistě kvůli nedostatku schopnosti organizace nebo vůle něco organizovat, zčásti ale také proto, že ten typ sympatií, jež Karel Schwarzenberg budí, se může těžko zpřesnit do nějakého „obyčejně“ politického projektu.