Venezuelský pohřeb iluzí

Ve Venezuele se hroutí režim nebo přinejmenším dění v té zemi snad už definitivně vyvrací všechny ty velké iluze, které s ní určitá skupina lidí spojovala. Je to taková hezká západní tradice – adoptovat si nějakou zemi na dálku, upnout se k ní v naději, že představuje životaschopnou a spravedlivější alternativu vůči, ach, tak krutému a dekadentnímu životu v kapitalistickém světě. A když se ta iluze zhroutí, tak to buď popírat, nebo se tvářit, že ji její někdejší nositelé nikdy nesdíleli. Případně vytáhnout diskusi ukončující argument: možná jsme se mýlili, ale mysleli jsme to dobře.

V těchhle krušných dnech zasluhují šetrné zacházení – takováhle krize víry není žádná legrace, tenhle druh oddanosti „pokrokovému“ režimu v daleké cizině přitom často mívá náboženské rysy, naděje tímhle způsobem upínané bývají eschatologického charakteru. Nejde jenom o politiku, ale o příslib smyslu života, o identitu…

Názor na politický vývoj v nějaké části Latinské Ameriky člověk změní snadno, s konfesí to je ale obtížnější a jeden se z toho může vzpamatovávat dlouho. Dlouze by o tom mohli vyprávět ti, kdo na dálku vzývali Sovětský svaz, maoistickou Čínu, Kubu, Nikaraguu, v nedávných letech islandskou revoluci a taky bolívarskou Venezuelu. Strádání vězňů gulagu, obětí Kulturní revoluce nebo dnes nouzí trpících Venezuelanů pro ně představovala přijatelnou cenu za vlastní duševní pohodu a skvělý pocit z jejich dobrých úmyslů.

Utopické představy se při pokusech o jejich realizaci většinou obracejí ve svůj protiklad. Má to ale jen malý vliv na jejich oblíbenost a přitažlivost, v současné době se jim zase dobře daří, snad jsou jen oproti minulosti ještě nekonkrétnější a jaksi těkavější. Nemění se ani ten základ, z nějž vyrůstají.

Západní svět skutečně není zrovna vzrušující a taky je často nespravedlivý, zároveň v něm přežívá představa, že životní naplnění, souvisí s politickým systémem, že správným nastavením jeho parametrů je možné dosáhnout vyřešení těch zásadních existenciálních otázek. Tohle myšlení není jenom výsadou radikální levice, v devadesátých letech se v Česku našlo dost lidí, kteří tu magickou, vlastně božskou schopnost ukotvit život člověka v nějakém nadosobním smyslu přisuzovali trhu. Není divu, že i ten „utopický kapitalismus“ jako forma víry zkrachoval a zbyla po něm značná deziluze.

Nějaká míra utopičnosti se dá najít i v dnešním lidovém euroskeptickém hnutí, adoraci francouzských Žlutých vest a podobně. Utopické představy mohou být toxické, pokud jejich nositelé dosáhnou nějaké míry moci. Účinnou protilátkou proti nim ale není bezmyšlenkovitá obrana statu quo, představa, že soudobý kapitalismus je vyjádřením přirozeného řádu světa a pokusy ho změnit jdou proti proudu historie. Účinně se mu dá vzdorovat skepsí k možnostem politiky jako zdroje smyslu, která ale neznamená rezignaci na snahu ten smysl hledat.