Co s maskoty komunismu? Radnice si neví rady se sochami Gottwalda

Komu je nad pětatřicet, nějakou Gottwaldovu sochu pamatovat nejspíš musí. V bronzu, vápenci i pískovci jich čeští neostalinisté naservírovali na náměstí Čech a Moravy alespoň čtyřicet. Krátce po revoluci ovšem musely sochy svá místa opustit. Radnice měst si s pomníky neví rady. Prozatím tak zůstávají v hangárech a halách například ve Vsetíně, Slaném či Bohumíně. 

Maskoti normalizace měli občany varovat, že autoritářský režim nemá problém zacouvat do minulosti a zpřísnit represe ve stylu gottwaldovských časů. To mu ale dlouho nevydrželo. Už pár týdnů po sametovém listopadu 1989 se k lidovému pobavení houpaly sochy na jeřábu za krk a několika památníkům se hlavy na památku dokonce odřízly – v Jihlavě a Bratislavě třeba. Většinu z té čtyřicítky, pod kterou se dřív pravidelně odehrávaly rituály s kladením věnců, už ale potom nikdo nikdy neviděl.  

Do křižovatek a parků kdysi zahledění Gottwaldové civí dnes většinou do stropů a zdí nejrůznějších depozitářů a hangárů. Gottwald kolínský, na jehož odlití z bronzu se svého času pořádaly i pracovní soboty, už pětadvacet let leží ve skladu Pečeckých služeb. Jeho pískovcový příbuzný z Karlových Varů trucuje u vlnitého plotu Lázeňských lesů v Březové a socha ze Sušice je obedněná v areálu Sušických lesů. Pod širým nebem zůstává Gottwald varnsdorfský, kterého radní zapůjčili Staré hospodě v Doubici, a hradecký, o kterého zažádali fanoušci vojenské historie. Ti sochu postavili k radiolokátoru u letiště za městem.

Zlín, který se podle Gottwalda několik dekád i jmenoval, si dělnického prezidenta odložil do tamního archivu a kroměřížský Klement odpočívá na zahradě skanzenu v Rymicích, kde zarůstá křovím. Také příbramský pomník leží v areálu bývalých příbramských kasáren a v obci Nepomuku u středočeského Rožmitálu pod Třemšínem je populární kvůli bývalému příbramskému havíři Ondřeji Stavinohovi, který dvouapůlmetrový odlitek vyhodil do vzduchu k 10. výročí srpnové okupace.  „Většina lidí to tehdy schvalovala, ale pěkně potichoučku, aby to nebylo slyšet,“ vzpomíná Stavinoha. 

Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Echo.