Turci v Německu ukázali, že nechtějí žít jako Němci

Walter Laqueur, vynikající americký politolog se středoevropskými kořeny (narodil se v roce 1921 ve slezské Vratislavi), vydal v roce 2006 knihu s provokujícím názvem Poslední dny Evropy... (česky vydalo v překladu Petrušky Šustrové NLN). Bez pověr a iluzí tam popisuje cestu, na niž západní Evropa nastoupila a o níž nikdo neví, kam starý kontinent dovede. Nebo možná ví, ale nechce si to raději připustit. Podtitul knihy je velmi výmluvný: Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?

Laqueur netvrdí nutně, že Evropa směřuje k islamizaci (demografie tomu však lehce nasvědčuje), upozorňuje však, že ten problém tady je a není správné před ním zavírat oči. Popisuje situaci v jednotlivých zemích, rozebírá specifika tamějších islámských menšin, upozorňuje, že mezi nimi jsou značné rozdíly, i když něco mají společné: především to, že s tím, jak roste jejich počet, se radikalizují.

Aktuální jsou nyní pasáže, které se zabývají Turky, především Turky v Německu, kde jich žije nejvíc. Šedesát tři procent z těch v Německu žijících Turků, kteří šli v neděli volit, hlasovalo pro posílení pravomocí prezidenta Erdogana, a tedy pro další islamizaci země. Tato poměrně přesvědčivá podpora přišla od lidí, kteří přitom už desítky let žijí v demokratickém zřízení, mnozí se tam již narodili. Dle představ, jež se sluší mezi demokraty vyznávat, by měli již dávno být integrováni a přesvědčeni o výhodách sekularismu a parlamentní liberální demokracie. Jenže opak je pravdou: právě v Německu, stejně jako v Nizozemí, Turci za pokřiku Allah akbar! volí svého vůdce, který jim slibuje více islámu a méně demokracie. Jak je to možné?

Walter Laqueuer to popisuje takto:

„Situace v muslimských přistěhovaleckých komunitách v Německu je v některých ohledech nadějnější než v jiných zemích Evropy (než Arabů ve Francii nebo Pákistánců v Británii), ale v něčem ještě více skličující. Vezměme si Berlín, který má největší tureckou komunitu: ti, kdo se zde společensky a ekonomicky povznesli, jsou ochotnější ve svých čtvrtích zůstat a investovat do nich. Jsou tam turecké banky a cestovní kanceláře, obchody i lékařské praxe. Není proto pravděpodobné, že se z těchto čtvrtí stanou slumy jako v případě některých britských čtvrtí uvnitř měst nebo francouzských předměstí – zón. Měli bychom si ale také všimnout, že situace v jiných západoněmeckých městech není zas tak povzbudivá, například Duisburg-Marxlohe. (...)

Na začátku byla hrstka tureckých podniků, v dřevěných stáncích se prodával kebab, zelenina a ovoce a po čase se objevily malé a střední obchody, postupně vzniklo asi šedesát tisíc podniků, většinou jsou to malé rodinné firmičky, existují však i obrovské obchody a jména jako Kemal Sahin, který vystudoval inženýrství a stal se hlavou velké holdingové společnosti, jsou známá i mimo okruh vlastního společenství. Turečtí přistěhovalci druhé a třetí generace se dali na politiku, jsou autory hodně čtených knih, dostali ceny za nejlepší film roku. Počet smíšený manželství se za posledních deset let zdvojnásobil na osm tisíc.

Přes veškerou snahu o integraci však příběh tureckých přistěhovalců vypráví o všem jiném než o úspěchu. Kulturní odcizení je pravděpodobně horší než v Británii a ve Francii, a to z jednoho základního důvodu: chybí jim společný jazyk. Mezi mladými lidmi tureckého původu je dvakrát vyšší nezaměstnanost než mezi ostatními. Osmdesát pět procent tureckých (a arabských) obyvatel patří v Německu k nejnižší sociální vrstvě. Obzvláště odstrašující je situace v oblasti vzdělávání. Ještě v roce 1985 asi 86 % mladých Turků do 21 let chodilo do školy, dnes je to asi jen 40 %. Počet těch, kteří neukončí školu, a to ani Hauptschule, jež je útočištěm propadlíků, je vysoký a stále roste. Děti neumějí pořádně německy a jejich sociálním prostředím jsou pouliční gangy. Míra kriminality mladistvých je dvakrát až třikrát vyšší než v jiných vrstvách obyvatelstva.

Co je však největší paradox: po více než 40 letech existence Turků v Německu je situace v tureckých společenstvích horší než v mnoha tureckých městech, například pokud jde o postavení žen. Vliv těch nejreakčnějších politických a náboženských skupin je mezi tureckými komunitami v Německu silnější než v samotném Turecku a dopad progresivních společenských sil naopak slabší. Turečtí intelektuálové nemají na vlastní společenství žádný velký vliv, jejich knihy čtou spíš Němci než jejich krajané a nepředstavují žádnou vážnou konkurenci vůči kázání imámů. Hrstka odvážných tureckých žen, které bojují za alespoň částečnou emancipaci svých krajanek, je považována za zrádkyně a jsou fyzicky ohrožovány a prakticky vyřazeny ze společnosti.

Neúspěch integrace a existence ghett se sváděl na německou společnost (stejně jako na britskou a francouzskou). Je jistě pravda, že málo Němců uvítalo přistěhovalce s otevřenou náručí. Zprvu se jich nikdo neptal, a v pozdějších letech jen obtížně připouštěli, že přítomnost milionů „cizinců“ nebyla dočasná a že tam zůstanou nastálo. Německá vláda nyní každoročně vydává na podporu integrace asi 100 milionů eur a podle dostupných informací ani zdaleka nestačí k vyřešení otázky, která se stává nejpalčivějším domácím problémem. Není však vůbec jasné, zda by byl výsledek nějak radikálně odlišný, i kdyby byla vynaložena částka desetkrát vyšší.

Většina tureckých přistěhovalců totiž v podstatě nechce, aby jejich děti žily jako Němci. Dobrovolně přijaté ghetto je nejlepší prostředí, které ochrání ovečky před pokušením. Většina tureckých rodičů má jen nízké vzdělání a o vzdělávání svých dětí nejeví valný zájem. Když svědomití učitelé v Berlíně trvali na používání němčiny při vyučování i o přestávkách a na bezpodmínečné docházce do školy, vyčítali jim podporovatelé multikulturalismu, že se dopouštějí kulturního útlaku, že děti připravují o kulturní dědictví, a ještě horší věci. (…)

Neštěstím Německa ale nebylo to, že přijalo miliony přistěhovalců, ale že přicházeli z nejzaostalejších a nejméně vzdělaných vrstev turecké společnosti. Více či méně úspěšné absorpci těchto přistěhovalců brání sociální faktor – a také neblahý vliv fundamentalistického náboženství, které si chce uchovat svůj vliv. A toho může dosáhnout jedině tak, že se uzavře cizím vlivům.

Pro mnoho tureckých přistěhovalců starší generace je mešita stále ještě nejen náboženské centrum jejich života, ale také centrum kulturní, společenské, a dokonce politické. Mnoho mešit však bylo pod vlivem islamistických nacionalistických skupin, jako je Millî Görüş, a asi třicet mešit po celém Německu bylo pod stálým dohledem kvůli podezření, že se tam propaguje džihád. (Do roku 2001 měly mešity stejně jako kostely v tomto ohledu zvláštní postavení a státní bezpečnostní orgány je nesměly sledovat, ale po teroristických útocích v Evropě a Americe se to změnilo.)

Je jasné, že klíč k úspěchu je ve vzdělání. Vzdělání a dovednost sice automaticky nevytvářejí loajalitu, ale značně zvýší naději na společenský a ekonomický vzestup, a tudíž aspoň na možnou integraci. Dokud nebude zlomen vliv skupin, jako je Millî Görüş, a jejich politická indoktrinace (a je pochybné, zda k tomu německé úřady projeví politickou vůli), k žádnému pokroku nedojde. V Turecku vyvažuje klerikální fašismus sekularizovaná armáda, ale v Německu žádná taková protiváha není.“

To napsal prozíravý Walter Laqueuer před deseti lety… A tehdy svou neveselou knihu, v níž však se držel přísného realismu, ukončil mírně optimisticky. A zase to bylo o Turecku:

„Mohlo by se Turecko stát mostem k muslimskému světu a přispět tak k umírněným vztahům mezi sekularizovanou Evropou a muslimskými komunitami. To je možná rozhodující: Turecko se už desítky let, od dob Kemala Atatürka, posouvá k modernizaci a zesvětštění. Ale během posledních deseti nebo dvaceti let nabývá na síle islamismus nebo přesněji směs islamismu a panturkismu, a s tím je základní protizápadní orientace. Přece jen je však pravda, že světské síly jsou v Turecku ještě pořád o hodně silnější než v arabském světě a vyvažují turecké islamisty a Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje zdaleka není tak extrémní jako Muslimské bratrstvo – to ukazuje už samotný fakt, že podporovala vstup do Evropské unie. A také bylo nedávno v Istanbulu otevřeno muzeum moderního západního umění. Přesto se zdá, že situace v Turecku se nedá předvídat, a poslední, co by si EU přála, je, aby se země odvrátila od politiky, kterou sleduje už od dob zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka.“

Po neděli už víme, jak to dopadlo.