Mám házet vypité sklenice za sebe, když jsem Čech?
Odcházející rok 2015 stále jitří diskuse, co s uprchlíky z rozvrácených států Asie a Afriky? V důsledku anarchie po „arabském jaru“, po následných válkách a po rozšíření moci loupežníků, teče do Evropy proud hlavně muslimských uprchlíků, nejvíce se tak diskutuje slučitelnost „muslimského životního způsobu“ s životem dnešní „západní civilizace“. V Evropě sílí pocit ohrožení nejen od přicházejících muslimů, ale ještě více od evropských úředníků, kteří nepřehledné uprchlické záplavě „otevírají dveře“. Zdá se, že vysocí úředníci se už odcizili myšlení „vlastních evropských občanů a svých bývalých voličů (jestli vůbec voleni byli)“ a bůhví odkud berou kuráž na sociální experimenty bez jasného scénáře. Ohroženi se cítí zejména obyvatelé států střední a východní Evropy, nejspíše proto, že v uplynulém století na nich bylo pár sociálních pokusů bolestně aplikováno a celý region je historicky velmi otevřenou a neklidnou křižovatkou.
Uprchlická diskuse jde ve dvou protichůdných směrech – na jedné straně stoupenci humanistických ideálů, vycházející z norem mezinárodního práva, hájí povinnost pomáhat nešťastníkům a přijímat uprchlíky. Proti nim stojí asi většinový názor, že se tolik uprchlíků na záchrannou evropskou loď nevejde a ještě ji výhledově ohrozí.
Mnoho se diskutuje islám a adaptace muslimů do západního světa, ale je dobré si připomenout primární význam sociální otevřenosti a dynamiky dané civilizace původu, který bývá pro adaptaci někdy důležitější než náboženství. V Číně, Vietnamu (muslimové jsou tu minoritou) a Malajsii (muslimové jsou majoritní, vedle buddhistů a křesťanů) jsem ve městech potkal otevřené muslimské komunity, které vypadaly, že s adaptací nemají problém. Mladý chuejský imám mi v restauraci v Kchun-mingu nadšeně vyprávěl o jejich sdružení, a aby byl výš, dal si přitom pod nohy basu piv. V historických mešitách si mě často pletli s perským muslimem, objímali mě a se slovy: „Vítej bratře!“ zvali na večeři a nabízeli pomoc. A zůstali milí, i když jsem přiznal můj duchovní základ. I sociální otevřenost různých oblastí střední a západní Asie se výrazně liší.
Jádrem diskuse však zůstává hlavně integrace minorit a slučitelnost civilizací. Svět si historicky vypěstoval svébytné funkční modely státních režimů, vedle naší evropské demokracie vznikla pestrá škála spíše autoritářských států, které pro kolektivní (státní, oligarchický) zájem potlačují některé svobody jednotlivců a skupin. Aby státní modely mohly staletí stabilně fungovat, musely vedle strohé donucovací role přinést ještě něco navíc – daným podmínkám odpovídající dávku státního paternalismu, rodičovské péče státu, „který ví, co jeho občané potřebují“. Režimy se musely také sladit s duchovním a náboženským východiskem dané civilizace. Každý režim, včetně těch nestátních kmenových, musí po svém zajistit společenskou stabilitu.
Začlenění každého člena společnosti, majority a minorit do poměrně homogenního, standardně fungujícího celku, je tak klíčovým státním zájmem. Integrace se týká všeho odlišného a zejména přistěhovalců. Vývoj lidstva stojí na přistěhovalectví, i my žijeme v „Boiohaemum“, zemi dávno asimilovaného kmene Bojů, jehož část se snad rozpustila i do nás.
Vedle modelu vstřebání – asimilace, se hlavně v osadnických civilizacích (USA apod.), hovoří o modelu tavícího kotle, kde jednotlivé minority žijí po svém a s majoritou postupně vytvoří zcela nové sociální a kulturní prostředí.
Přistěhovalce akceptujeme jen částečně a velmi pomalu
Moderní Evropa se ohání hlavně modelem pluralismu, jež vedle majoritní společnosti umožní i fungování menšinových společností, „aniž by je jakkoliv vyloučil z politických a ekonomických aktivit“. Evropské koloniální mocnosti začaly s integrací svých koloniálních nevolníků a poddaných poměrně dávno. A podle charakteru podmaněné civilizace do mateřských zemí absorbovaly buď snadněji adaptovatelné přistěhovalce z rolnické východní Asie, či o dost hůře uchopitelné pastevce Asie a Afriky nebo nejtvrdší integrační oříšek – pouštní kmeny.
Majoritní společnost však přistěhovalce akceptuje jen částečně a velmi pomalu. Zejména pokud se liší vzhledem, náboženstvím a zvyklostmi, tak se vždy najde majoritní ignorant, dokazující, že je tady více doma než „ti cizí“. Idea pluralitní koexistence s postupnou inkluzí, vtahováním do hlavního proudu společnosti, funguje příliš omezeně a zvolna, protože ani majorita, ani minorita na to nejsou připravené. A když vás společnost automaticky vyčlení z hlavního proudu, vytváří to pocit křivdy.
Křivda zasahuje na duchu, na lidské důstojnosti a nikdo si na ni nezvykne. Dlouhodobě to vede k deprivaci, nevratnému poškození lidské osobnosti, vypěstování antisociálních osobností a psychopatů (viz třeba F. Koukolík, J. Drtilová: „Vzpoura deprivantů“. „Zlo na každý den.“ apod.). Druhé a třetí generaci po přistěhovalcích se navíc už nedá říci: „Nikdo vás sem nezval!“, protože se sem bez vlastního přičinění narodili a jiný domov nemají. Popření místa původu a vysnění si duchovní či náboženské domoviny nevyřeší jejich pocit vyděděnosti a… veliké křivdy. Vaše uplatnění ve společnosti bude horší, pokud jste vyrostli v ghettu minoritní kulturní skupiny, samo sebou jsou z vás pak jen popeláři, kopáči nebo pečete kebab. Ten kebab, od kterého vám ještě pitomí rasisté odhánějí zákazníky. Dlouhodobá diskriminace, neřešený pocit křivdy a bezvýchodnost postavení jsou pak živnou půdou pro šíření demagogie a terorismu psychopatů a duševních mrzáků.
Diskriminace je však velmi nenápadná a plíživá, jako infekce, a napadá už malé děti. Nedávno jsem tu v blogu „Kdo jsou džihádisté“, četl větu jistě slušného autora z dobré rodiny: „Mnozí z nich ale pocházejí z rozvrácených rodin a ze sociálně slabších skupin“, která mi tak připomněla mé dětství. Pocházím totiž z rozvrácené rodiny (a tím i sociálně slabší skupiny) a od první třídy mi kázala československá televize, že pachateli trestné činnosti jsou hlavně lidé jako já. Bohužel se na stejné pořady dívali i mí spolužáci a při veřejném vyplňování dotazníků na mě upírali tázavé, útrpné a výsměšné pohledy. Až do šesté třídy jsem byl jediný potenciální kriminálník, pak, naštěstí pro mě, přibyl druhý.
Nenásledoval jsem další, tisíckrát vysílané klišé československé televize: „hledaný hovoří česky, slovensky a cikánsky, nikde řádně nepracuje a přespává u osamělých žen…“, a tak jsem měl možnost poznat jiné typy diskriminace: pracovní a kulturní. Když jsem v 90. letech začal pracovat v Číně, dívaly se na nás Východoevropany firmy (lidé) ze západní Evropy s těžkými předsudky, proto bylo v podstatě nemožné jim prodat jakýkoliv náš poradenský produkt – a to jen pro náš původ. Když jsem o dekádu později v Číně spolupracoval s německým technologickým gigantem, trvale se na mě u pracovních večeří obracel jeden z Němců (byli to Švábové), kdy že začnu házet ty vypité sklenice za sebe, když jsem z Východu/ Čech? Podobné předsudky zažilo asi mnoho z nás, v České republice jim čelí třeba Ukrajinci už dlouhé roky.
Výše uvedené zkušenosti jsou však jen malichernosti, pocit křivdy nezanechávají, ale mohou pomoci porozumět. Vedle bezvýchodnosti a každodenní diskriminace však pocit křivdy vytváří ještě nepřiznané a neodpuštěné viny. A třeba Francie se koloniálního bezpráví dopouštěla historicky ještě nedávno, až do počátku šedesátých let, například válka v Alžírsku je velmi temnou a zamlčovanou kapitolou jejich dějin.
Proto je problematika přistěhovalců do Evropy složité téma a přijetí statisíců uprchlíku, včetně psychicky podlomených obětí násilí, je bez jasného a podrobného plánu lehkomyslný sociální experiment, i když je potřeba pomoci tak naléhavá a času je málo. Česká republika měla za sovětských koloniálních časů velké štěstí s vietnamskými přistěhovalci, kteří jsou většinově pracovitou a mírumilovnou minoritou, ve druhé generaci zhusta s vysokým vzděláním. Naproti tomu pouštní lidé, nadto plní traumat a frustrací, tak snadno adaptovatelní nejsou.
V době adventního zklidnění a přemítání, je tak dobré udělat si více času na svět kolem nás. Pomáhat trpícím je třeba, ale teprve pochopení cizích křivd může přiblížit jejich narovnání a pomoc může být o to konstruktivnější. A svět se zas může stát trochu lepším místem pro náš poměrně krátkodobý pobyt.
