Poučení z Ukrajiny. Jak se musí změnit armády NATO?

Před dvěma roky touto dobou přinášela média zprávy o těžkých bojích na východě Ukrajiny a diváci si znovu zvykali na záběry střílejících tanků a děl. Aktuální situace na Donbasu zůstává napjatá a stále dochází k přestřelkám, ale konflikt přece jen přešel do klidnější fáze, třebaže se nepochybně může takřka kdykoli zase rozhořet. V každém případě by mělo jít o zdroj velkého poučení pro ozbrojené síly západních zemí.

Nejde ovšem zdaleka jen o Ukrajinu. Ten, kdo by před deseti lety předpovídal tankové bitvy o Donbas, by se nejspíše dočkal většinové skepse podobně jako ten, kdo by mluvil o bleskovém vzestupu Islámského státu. Ještě počátkem století se tvrdilo, že velký konvenční konflikt bude možno včas předpovídat s předstihem snad až pěti let, což se však ukázalo jako tragický omyl. Současný svět je daleko nebezpečnější a méně předvídatelný než dřív a ona „včasná výstraha“ může zabrat dobu jen v řádu měsíců, možná i týdnů.

S tím přímo souvisí i povaha ozbrojených konfliktů. Západní státy dlouho počítaly s tím, že se budou odehrávat převážně jen expediční humanitární, mírové a protiteroristické operace, které budou vyžadovat „lehké“ síly schopné rychlého rozmístění. Kapacity pro obranu území slábly a řada armád (včetně té české) de facto ztratila vševojskový charakter. Coby opravdu výstižný příklad za všechny lze zmínit skutečnost, že vojska nikým neuznaného „Novoruska“ disponují zřejmě větším počtem tanků než německý Bundeswehr!

Bylo by ovšem obrovskou chybou, kdyby se přešlo do opačného extrému. Obnovování sil pro teritoriální obranu se nesmí dít na úkor expedičních kapacit. Armády si zkrátka musí zachovat oboje a musí být připraveny na široké spektrum konfliktů. Přestože se termín „hybridní válka“ stal silně nadužívaným a celý tento koncept má i své limity, přece jen se pod ním skrývá něco, co vypovídá o charakteru konfliktů, které můžeme očekávat.

Především už se nedá počítat s tím, že válka začne „jednoznačně“ dnem, kdy armáda agresora překročí hranice. To bude až „poslední fáze“, jíž bude pravděpodobně předcházet delší období provokací a incidentů, diplomatický a ekonomický tlak, kybernetické útoky a silný informační a elektronický boj. Korupce, lest, klam, oslabování, nejistota a chaos, to vše jsou „zbraně“ pro „přípravnou fázi“, než začnou skutečně dunět děla.

Dřívější rozlišení mezi konflikty symetrickými (mezistátními) a asymetrickými (tedy mj. proti guerille a terorismu) pozbývá na významu. Některé státy (nikoli pouze Rusko, ale třeba i Čína nebo Turecko) nasazují metody spíše asymetrického charakteru, zatímco nestátní entity někdy sahají k postupům regulérních armád. (Nechejme teď stranou argumentaci, že Islámský stát se do jisté míry transformoval ve skutečný „stát“.) Konflikt tedy může mít čistě mezistátní i čistě asymetrickou povahu a také takřka cokoli mezi tím.

Jak už bylo zmíněno, jedním ze symbolů této změny se stalo hromadné nasazení tanků. Média je dlouho a ráda popisovala jako „pojízdné rakve“, avšak realita současných konfliktů ukázala fatální mylnost těchto tvrzení (o čemž ostatně mnozí vojenští experti mluvili již mnoho let). A opět nejde jen o Ukrajinu, protože tanky hrají velice důležitou roli i v konfliktech na Středním Východě. Příslušně upravené a takticky správně použité tanky s podporou pěchoty slaví velké úspěchy i v městských bojích v Sýrii, Iráku nebo Palestině.

Ona činnost pěšáků se uskutečňuje také za pomoci obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty. Další důležité poučení se proto týká této kategorie techniky. Mnoho současných typů OT a BVP prostě nevyhovuje, protože důraz na nízkou hmotnost logicky vedl k redukci jejich pancéřové ochrany. Pokud si něco zaslouží přízvisko „pojízdné rakve“, tak je to právě nemálo lehce obrněných vozidel z posledních asi tří dekád.

Budoucnost patří vozidlům sice těžším, ale podstatně lépe chráněným, jako je švédsko-britský CV90 nebo rakousko-španělský ASCOD, popřípadě i tzv. těžkým BVP, která přímo využívají podvozky tanků, jimž se zcela vyrovnají i odolností (např. izraelský Namer). Naopak ústup od požadavku na obojživelnost u většiny západních obrněnců se (zatím) ukazuje jako správný. Je však nutné dodat, že ve scénáři konfliktu ve východní Asii (např. v Koreji nebo v Jihočínském moři) by schopnost plavby opět mohla přijít velice vhod.

Nesmírně důležitý je opětovný vzestup dělostřelectva. Podle některých odhadů způsobila snad až 80 % ztrát ukrajinských vládních sil palba dělostřeleckých raketometů. Je velice smutné, že Armáda ČR své raketomety vyřadila, byť podle nové koncepce se po roce 2020 zvažuje, že by se opět zařadily do služby. Je potřeba zvýšit i mohutnost palby hlavňového dělostřelectva, což by mohl být i skrytý motiv za rozhodnutím AČR modernizovat letité, avšak potenciálně pořád velmi účinné samohybné houfnice vz. 77 DANA.

Dělostřelectvo ale netvoří jen samotná děla a raketomety. Boje na Donbasu předvedly význam senzorů k řízení palby. Zejména radiolokátory, jež sledují dráhy nepřátelských střel a dovolují ihned zahájit odvetnou palbu, se ukázaly jako hodnotný, v některých bitvách (např. o doněcké letiště) možná i rozhodující prvek. Alespoň zde může být AČR poměrně klidná, jelikož radary ARTHUR, které provozuje, se stále řadí na světovou špičku.

Pro zjišťování nepřátelských pozic se stále více používají i bezpilotní letouny, které v reálném čase předávají informace. Výrazně přibývá i bojových dronů s přesně naváděnou výzbrojí, jež by určitě měla zavést i naše armáda. Nemusíme hned myslet na známý americký Predator, ten je pro naše potřeby příliš velký. Existuje celá řada menších taktických strojů a není pochyb, že by český průmysl dokázal podobný stroj i sám vyvinout.

Důležitost dronů logicky znamená, že je třeba zavést zbraně na ochranu proti nim a integrovat je do protivzdušné obrany vojsk. Právě v tomto oboru mají státy NATO dodnes velké rezervy, ale konflikt na Ukrajině znovu ukázal účinnost PVO pozemních sil. Separatisté (samozřejmě i díky podpoře Ruska) vybudovali sice improvizovanou, ovšem překvapivě hustou síť, která po několika sestřelech donutila ukrajinské letectvo silně zredukovat činnost, takže vládní letouny a vrtulníky nemohly poskytovat adekvátní vzdušnou podporu.

Rusko výrazně napomohlo „Novorusům“ i v již zmíněné oblasti elektronického boje. Západ si musí přiznat, že v tomto oboru ztratil svůj dřívější náskok a že země jako Rusko a Čína patrně disponují rušícími systémy, jež by mohly výrazně oslabit senzorové, komunikační a velitelské kapacity NATO. Je tak nutno vyvíjet protiopatření a hledat alternativní cesty, z nichž jednu by mohly nabídnout české pasivní sledovací systémy.

Kromě změn v technické oblasti je pochopitelně potřeba se důkladně podívat na další aspekty, např. logistiku. Časté tvrzení, že intenzivní konflikty budou velice krátké, se také ukazuje jako mylné. Většina armád zemí NATO totiž pravděpodobně nemá dostatečné zásoby pro konflikt, jenž se může (s proměnlivou intenzitou) táhnout i celé roky. Český klasik by zřejmě pravil, že železná zásoba je nedotknutelná, a navíc jsme ji dávno snědli.

Pozornost si zasluhuje také operační připravenost armád, tzn. reálná schopnost (laicky řečeno) na povel vyrazit ze základen a začít boj. Pro „staré“ členy Aliance je tristním vysvědčením, že z tohoto hlediska zřejmě nejlepší armádu v Evropě na západ od Dněpru má podle řady expertů Polsko. To je ostatně i perfektním příkladem státu, jenž si vybudoval silné expediční kapacity, aniž by rezignoval na teritoriální obranu. Polsko má asi 900 tanků a plánuje jich mít 1500, což dělá z třiceti českých tanků leda statistickou chybu.

Operační připravenost se pochopitelně dá získat jen rozsáhlými cvičeními, pokud možno těmi, která nejsou předem ohlášená. Právě tím dokázal „vycepovat“ ruskou armádu schopný ministr Sergej Šojgu a právě to by měla být cesta pro země NATO. Rozsáhlá cvičení jako Anakonda a Allied Spirit s tisíci vojáků nesmí být výjimkou, ale zcela běžnou záležitostí. Bylo by také potěšující, kdyby tam většinu vojáků netvořili Američané, protože současný stav jen opět dokazuje, že se Evropa jednoduše nedokáže o svou obranu postarat sama.

To je přesně to, co ostře kritizuje Donald Trump. Ano, z pohledu USA je většina členů NATO v pozici „černých pasažérů“. Tohle není předvolební rétorika, to je holý fakt, kvůli kterému se nelze divit, že už to Američany jaksi nebaví. Nová technika, velké zásoby, rozsáhlá cvičení, to vše evropské státy Aliance naléhavě potřebují, ovšem kromě vůle a ochoty je na to vše nutný i jeden další předpoklad, a to (překvapivě) peníze.

Je zajisté velice správné, že v reakci na události na Ukrajině a Středním Východě začaly země NATO zvyšovat obranné rozpočty. Nynější tempo ovšem zjevně nepostačuje, nehledě k tomu, že (ze setrvačnosti) pořád běží i procesy, jež míří do slepé uličky. Kromě navyšování rozpočtů by tak měla přijít pečlivá revize obranné politiky, v níž by se měla odrazit ochota si (konečně) přiznat, že nelze vždy, všude a všechno perfektně předpovídat. Faktor nejistoty a rizika by nás tedy měl dovést k flexibilní přípravě na (skoro) cokoliv.