Fotožurnalistika zažívá krizi. Jsou ale nové možnosti

Zlaté časy fotožurnalistiky, kdy časopisy Life, Look nebo Picture Post, v nichž dominovaly rozsáhlé fotoreportáže s pouhou doprovodnou rolí textu, vycházely v mnohamiliónových nákladech, skončily už s masovým rozšířením televize. Kvalitní reportážní fotografie však dostávala i později velký prostor v obrazových přílohách řady deníků i ve zpravodajských týdenících.

Fotoeseje z každodenního života obyčejných lidí, jimiž prosluli například mnozí členové agentury Magnum, však začaly ustupovat bulvárním snímkům celebrit a fotografiím módy či jídla a dobrá reportáž se uplatňovala stále častěji jenom v případě záběrů z válečných konfliktů, revolucí, zemětřesení, povodní nebo výletů do exotických zemí.

Ztratila se aura autentičnosti

Nástup digitálních fotoaparátů a internetu na jedné straně maximálně zkrátil čas mezi pořízením a publikováním snímků, ale na druhé straně díky snadným manipulacím definitivně zbavil fotografii aury autentičnosti a odlákal obrovskou část publika - především toho mladého - od tištěných médií, jimž klesal náklad i výnosy z reklamy.

Většina deníků a časopisů až na malé výjimky, jaké představuje třeba Frankfurter Allgemeine Zeitung či Süddeutsche Zeitung, zmenšila formát i počet stran. Jenom během dvanácti měsíců po vypuknutí ekonomické krize v roce 2008 americké magazíny snížily počet stran o více než 40 procent.

Začalo masově propouštění redaktorů. První na ráně často byli fotoreportéři. Vždyť koupit snímky z firmy Getty Images, která disponuje desítkami miliónů fotografií, nezřídka vyhledávaných na Flickru a pořizovaných za jednociferné dolarové částky od fotoamatérů, nebo je odebírat ze servisů agentur Reuters, AP či AFP, jež stále mají ohromné množství fotoreportérů po celém světě a okamžitě obrazově pokrývají všechny důležité události, je mnohem levnější než na místa, kde se něco významného děje, posílat vlastní fotografy.

Fotky vystřídala reklama

Tento trend se nám samozřejmě nevyhnul. Redakce se stále zmenšují (třeba Economia propustila na dvě stovky zaměstnanců), šéfredaktoři mnohdy nutí fotografovat píšící redaktory a snímky z událostí v zahraničí nakupují v agenturách nebo obrazových bankách. Možností k uplatnění kvalitních fotografií v tištěných médiích je stále méně. Deník Prostor, v němž měla fotografie zásadní pozici, sice na začátku 90. let vycházel jenom velmi krátce, existovala však celá řada periodik, které dbaly na kvalitu snímků a také jim dávaly dostatek místa: Reflex, Týden, Instinkt, Respekt, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny.

V Instinktu místo dřívějších stran rubriky Fotoeditorial, vyhrazených uceleným fotografickým cyklům, vycházejí reklamní články na TV Barrandov, která má stejného vlastníka jako týdeník, na obálkách Reflexu dominují koláže Jana Ignáce Říhy, někdy vtipně, někdy trapně zesměšňující portrétované, ve většině bulvarizovaných periodik stále větší prostor dostávají paparazziovské záběry zpěváků, seriálových hvězd a podnikatelů na večírcích, v okresních mutacích Deníku vycházejí roztomilé snímky miminek narozených v místních nemocnicích.

Kvalitní tým fotografů si stále udržuje Respekt, ale i tam fotografie téměř výhradně slouží jako ilustrace textů a už nedostávají samostatný prostor. Zdálo se, že nic nemůže ohrozit jenom výlučné postavení Jana Šibíka v Reflexu, který stále byl u všeho důležitého a dramatického, co se ve světě děje. Ale ani to už není pravda. Šibík už od začátku letošního roku v Reflexu nepůsobí, protože prý o jeho reportáže z bolavých míst naší planety v redakci nebyl zájem. 

Nové možnosti

Fotožurnalistika zažívá krizi, ale rozhodně není mrtvá. Naopak získává nové možnosti. Ohromný prostor získala na internetu, jehož prostřednictvím se dostává i k lidem, kteří si nikdy noviny nekoupili. Autoři tam přitom na různých speciálních webových stránkách nejsou svazování utilitárními požadavky redakcí a mají větší tvůrčí volnost. Je to vidět třeba v posledních ročnících soutěží World Press Photoi a Czech Press Photo, kde mnohé svěží a koncepčně ujasněné práce vytvořili fotografové na volné noze nebo studenti fotografických škol.

Reportážní a dokumentární fotografie předních autorů pronikly i do nejprestižnějších muzeí a galerií stejně jako na fotografický trh, kde už nikoho nepřekvapí, že se dobový autorský originál půl století starého snímku Roberta Franka prodá za půl miliónu dolarů a dvojice pouličních momentek Paula Grahama najde kupce za šedesát tisíc eur. Mnoho fotoreportérů a dokumentaristů vydává knihy, a to nejenom v renomovaných nakladatelstvích, ale i stále přístupnějším vlastním nákladem. Další pracují pro různé humanitární organizace nebo se snaží svou práci financovat z různých grantů.

Média procházejí ohromnými změnami a fotožurnalistika s nimi. Ale fotografie jako obraz světa kolem nás nezanikne.