Putin v Sýrii dosáhl svého

Ruská intervence v Sýrii končí, říká Vladimir Putin. A je to nejspíš pravda, byť si zachovává v Sýrii značnou vojenskou kapacitu na „monitorování příměří“ a ovšem nově vybudovanou vojenskou základnu s její schopností „vzdušné bubliny“, tj. prostoru hájeného před cizím letectvem, jež zasahuje hluboko do Středozemního moře. Byla ta operace úspěšná? Islámský stát, hlavní teroristická organizace působící v Sýrii, příliš oslabený není. Ale přesto intervence byla velmi úspěšná:

• Syrský režim je zachován, rozhodně neovládá celou Sýrii, ale na svém konsolidovaném území je silnější. Nebezpečí, že se režim zhroutí a Rusko přijde o svou jedinou námořní základnu ve Středozemním moři, bylo odvráceno a proměněno v posílení.
• Diplomatická izolace Ruska, kterou se Barack Obama vykazoval, když chtěl demonstrovat, jak je americká reakce na anexi Krymu účinná, patří minulosti. S Ruskem musí nejen každý jednat o Sýrii, ale západní letadla se ho div ne musí ptát o dovolení, když chtějí nad Sýrií operovat. A mezi oportunistickými západními politiky sílí hlasy, že Putin má být náš partner. Putin má velký vliv na to, jestli se proud sunnitských Syřanů prchajících do Evropy před Asadem zastaví, anebo zesílí.
• Rusko, které hrálo na Blízkém východě druhé housle od té doby, co díky Kissingerově diplomacii Sadat v roce 1972 vykázal ruské vojenské poradce z Egypta, je tam opět výrazným hráčem na úkor Západu – v Egyptě, v Iráku, v Saudské Arábii. Ti syrští povstalci, kteří byli podporovaní Američany, teď vědí, že Putin je může bombardovat, a Američané pro ně neudělají nic.
• Barack Obama vsadil na to, že Írán se vrátí na mezinárodní scénu a pomůže vytvořit stabilnější rovnováhu na Blízkém východě. A Írán se vrací – jako ruský spojenec. Íránci loni v létě k intervenci Rusy přesvědčili a Asadovi vojensky pomáhají společně.

Západ prohrává, Putin vítězí. A něco nového se stalo?

Snad stojí za zmínku podivné, téměř náměsíčné vnímání ruské intervence na Západě. Podobně jako invazi na Krym, i nasazení v Sýrii západní rozvědky nebyly schopny předvídat a stejně tak nebyly schopny předvídat její ukončení. Únorový dokument NATO, o němž bude ještě řeč, naopak pracuje s obavou, že Rusko bude nasazení eskalovat.

Prvotní reakcí byl šok. Reportérka amerického časopisu Buzzfeed v první den ruského bombardování zaslechla na chodbě Pentagonu památnou větu „Teď jsme Putinova vězeňská děvka“. Vztek opadl a následovalo bezmocné pozorování, analyzování a diplomatická aktivita, jež akceptovala změnu poměru sil, kterou Rusové nastolili. A ti, kteří v předchozích letech protestovali proti západním, Američany vedeným intervencím na Blízkém východě, se naučili intervence když ne milovat, tak aspoň ignorovat. Jeden zmatečný americký útok na nemocnici Lékařů bez hranic v Afghánistánu, k němuž došlo v této době, vzbudil větší mediální protitlak než téměř každodenní bombardování civilních cílů včetně nemocnic, které Rusové praktikovali v Sýrii. Jaké z toho vyplývá poučení? Když chcete bombardovat nemocnici, nebombardujte jen jednu? Anebo stačí nebýt Američan?

Rusko si v Sýrii vyzkoušelo své intervenční kapacity a některé novější zbraně včetně tanků T-90, stíhaček Su-35 (které nemají na straně ISIS či povstalců žádnou oponenturu) či křižujících střel (jejichž použití z Kaspického moře bylo z vojenského hlediska nelogické). Američané si jen chtějí vyzkoušet nové zbraně – to bylo celkem časté obvinění, jež v Evropě i u nás zaznívalo při amerických vojenských akcích Jugoslávií počínaje. Tentokrát to nikoho nenapadlo.

Minulý týden vyšel v německém časopise Fokus report o údajné tajné analýze ruských náletů v Sýrii, kterou zpracovalo velení NATO. Ruské nálety z ní vycházejí velmi dobře, jsou prý účinnější než nálety západní koalice. Rusové létají s větší frekvencí, mají dobrou koordinaci se syrskými a íránskými jednotkami, jež jim obstarávají průzkum. Pozoruhodné je, že zpráva se nijak nerozšířila v západním tisku, NATO na ni oficiálně nereagovalo, o to náruživěji ji šířil ruský server RT a různé alternativní, proruské zdroje. Je vůbec pravá? Docela dobře může být, nálety Američany vedené koalice jsou svázány týmy právníků schvalujícími každý jednotlivý cíl. A hlavně strategií udávanou prezidentem, který si myslí, že vlastně v Sýrii Američané nemají co dělat. Je navíc založena na rozvědných informacích, jež byly v minulosti ohýbány tak, aby dělaly prezidentovi radost – stále probíhá vyšetřování rozvědné sekce amerického velitelství CENTCOM, neboť loni se několik desítek tamních analytiků obrátilo na inspektora rozvědek s tím, že na ně nadřízení vyvíjejí tlak, aby své závěry lakovali na růžovo. To jsou příznaky rozkladu, jaké byly v minulosti typické spíš pro Sovětský svaz.

Skoro jako by se na Západě nějak podvědomě ujal jakýsi respekt k Putinově strategickému používání síly – respekt, který si euroatlantické elity zakázaly. Jako by ten respekt byl zástupný, náhražkou za něco, o čem my sami pro sebe už nesmíme uvažovat. Ale nedává to náhodou smysl? Putin se rozhodl vyslat signál všem potenciálním klientům tak, že nenechal padnout „parchanta, ale svého parchanta,“ abychom parafrázovali Roosevelta či koho. Vytyčil si jasný cíl omezené intervence a toho dosáhl, aniž by se mu intervence vymkla z ruky. Kdy se nám, Západu, tohle naposledy povedlo?