Teroristé nové generace nejsou ignoranti z pouště
Česká i světová média si povšimla, že jeden z útočníků v Paříži měl českou poloautomatickou pušku Sa vz. 58 Sporter Compact. Tato moderní zbraň v rukou teroristy je však ve skutečnosti jen malým střípkem ve velké mozaice varování, do které přidává další kousky nejen Islámský stát, ale i řada jiných radikálních islamistických skupin. Západ si musí uvědomit, že dnes proti němu stojí daleko sofistikovanější nepřítel než dřív.
Standardní západní představě o muslimském teroristovi nejvíce odpovídá psychicky narušený a sociálně deprivovaný mladík, který umí jen opakovat vybrané pasáže z Koránu, které do něj vtloukl radikální duchovní, a ovládat svůj Kalašnikov či bombu. Tato představa vždycky byla velice zjednodušující, což ostatně dramaticky ukázalo už 11. září 2001, v současnosti však má k realitě dál a dál. Ano, takové případy jistě existují (a hodí se jako postradatelná „potrava pro děla“), avšak největší hrozba má úplně odlišnou podobu.
Hlavně vůbec nemusí jít o mladíky, jelikož mnozí soudobí teroristé jsou skutečnými veterány, jejichž kariéra začala již před zhruba třemi desítkami let za (Američany bohatě sponzorované) války proti Sovětům v Afghánistánu. Z těchto mužů se stali v podstatě „profesionálové“, kteří bojovali v Bosně, Čečensku, Tádžikistánu, Súdánu, Iráku a zřejmě ještě tuctu dalších zemí, ve kterých se radikální islamisté chopili zbraní proti „nevěřícím“. Díky tomu nasbírali zkušenosti a nyní představují opravdu nebezpečné protivníky.
Hodně pochybné je i ono (údajně) exkluzivně náboženské vzdělání, jelikož v řadách islamistů působí nejeden absolvent kvalitní západní univerzity, ať už jde o právníky, lékaře či inženýry. Přítomnost technicky vzdělaných lidí ilustrují mj. zbrojní improvizace, které se rodí v dílnách bojovníků v Palestině a Sýrii. Dělostřelecké rakety, obrněná vozidla, dálkově řízeny střely a bezpilotní letadla asi těžko navrhují a vyrábějí nějací ignoranti.
Islámský stát hodně těží i z faktu, že zverboval mnoho vojáků ze syrské a irácké armády, kteří znají alespoň základy taktiky a umějí obsluhovat těžkou vojenskou techniku. Díky tomu může IS nasazovat do boje tanky či dělostřelectvo (a možná i trysková letadla) a jeho jednotky se už např. umějí v terénu bleskově rozptýlit, aby skýtaly obtížnější terč pro letecké údery, které tak pochopitelně ztrácejí velkou část své efektivity.
V rukou islamistů už také nevidíme zdaleka jenom zastaralé zbraně z východního bloku. Není žádnou vzácností spatřit je se špičkovými produkty západních zbrojovek, ať již jde o vojenské pušky, brýle nočního vidění nebo neprůstřelné vesty. (Zvláště v případě syrské opozice Západ nejspíše zapomněl, do jakých rukou se dostaly zbraně dodané kdysi afghánským povstalcům.) Bojovníci IS ukořistili i těžkou techniku západní výroby a jsou schopni ji používat, protože do bojů už nasadili dokonce slavné americké tanky M1 Abrams.
Nejsou to ale jen ničivé zbraně, co islamisté „nové generace“ dovedou užívat. Pochopili totiž i to, jak mocnými zbraněmi jsou slova a obrazy. Propaganda IS je opravdu velice propracovaná a realizovaná vzdělanými experty. Analýzy videí s popravami rukojmích dokazují, že se jedná o pečlivě připravená, sehraná a sestříhaná díla. Výtvory sítě al-Káida z dřívějších let proti nim vypadají jako amatérské ubohosti (jimiž ostatně byly).
Islamisté se naučili vést svůj džihád také na Internetu, jak nedávno předvedly hackerské útoky proti velení ozbrojených sil USA. Islamisté šíří propagandu na svých webových stránkách i na sociálních sítích, s nimiž se záhy naučili pracovat. Velkou školou pro ně nepochybně bylo tzv. arabské jaro, protože protesty (které sice islamisté nezahájili, ovšem rychle v nich získali silné pozice) byly organizovány většinou právě přes sociální sítě.
Klasický, do značné míry „primitivní“ terorismus tedy ustupuje ve prospěch „hybridní“ války, ve které se dostávají ke slovu nejen metody klasického terorismu, ale také postupy, jež známe spíše z řadových armád států. Také se stále silněji uplatňují nástroje kybernetické, informační, mediální a psychologické války. Sice se hodně hovoří o tom, jak Západ v této oblasti zaostává za Ruskem, ale třeba zpráva, že se tajným službám nedostává lidí se znalostí arabštiny, varuje, že pozice Západu nebude asi nejlepší ani vůči islamistům.
Existuje snad jen jedna země, která dovede s touto „evolucí“ teroristů držet krok, a sice Izrael. Pro židovský stát, který se nachází takřka na „frontové linii“, je to zkrátka otázka přežití. USA a západní Evropa sledují tento kvalitativní vývoj islamistů, který se dnes až dostává na úroveň „hybridní války“, s větším či menším překvapením, kdežto pro Izrael (zejména díky operacím v Libanonu a Gaze) je to již spoustu let každodenní hrozba. Čerpání zkušeností od židovského státu by tedy mělo patřit mezi první odpovědi.
Upevnění spojenectví USA, západní Evropy a Izraele by navíc právě v této situaci mělo velmi důležitou symbolickou rovinu. Boj proti islamistům je současně (či snad dokonce především!) bojem za nejvýznamnější hodnoty a myšlenky západní civilizace, které mají antické, židovské a křesťanské kořeny. Měli bychom si tedy konečně uvědomit a dát otevřeně najevo, že (nejen) v tomto boji jsou Evropa, Amerika a Izrael na jedné lodi.
