Česko ve stínu Ukrajiny
Česká republika prošla v posledním zhruba roce a půl velmi důležitými politickými změnami, které nenápadně, ale podstatně přepsaly celé politické uspořádání státu. Byla to ta nejsametovější revoluce, jaká tu kdy byla provedena: spousta lidí si jí ani nevšimla a nepřikládá jí žádnou váhu.
A nejnovější evropský konflikt o Ukrajinu, který je teprve v počátcích, konečně zasazuje české dění do evropského a světového kontextu.
Přímý a brutální ruský útok na Krym je přitom jen úvodní akord, jako každý úspěšný Blitzkrieg vybízí k pokračování. Podstatné je, že Západ (Evropa a USA) jsou zatím sice v zásadě jednotné v tom, co je správné prosazovat a podporovat, ale bohužel není jasné, co tomu jsou schopni a ochotni obětovat. Jejich pozice proto není pevná a ruská strana to cítí.
Ve světle toho, co se rozehrálo na východ od nás, nabývá současná vnitropolitická situace v ČR ještě hrozivější obrysy. V preferencích posiluje Babišovo hnutí, opřené o líbivé heslo „nejsme politici, makáme“. Je to jakási plebejská varianta Havlovy intelektuálské „nepolitické politiky“. Trosky polistopadových demokratických stran, pokud se jako ČSSD a KDU-ČSL přímo neucházejí o jeho přízeň, projevují obdivuhodnou neschopnost se domluvit. Mají vůbec ještě všechny něco aspoň trošku společného?
Pokud jde o veřejné mínění, podle únorového průzkumu CVVM považuje u nás demokracii za lepší uspořádání než jakékoli jiné 45% lidí. 30% si myslí, že za určitých okolností může být autoritativní způsob vlády lepší, a 21% lidí má za to, že v jejich životě nehraje to, zda je režim demokratický či autoritářský, žádnou roli (3% „nevědí“). Kdyby tedy demokracie padla (a ona ve skutečnosti průběžně padá), 55% lidí by to nevadilo.
Už od podzimu pokračuje destrukce svobodného mediálního prostoru. Andrej Babiš bez nejmenšího odporu ovládl redakce Mladé fronty Dnes a Lidových novin. Řada lidí sice odešla, ale ten odchod připomínal spíš útěk poražené armády. V podstatě nikdo ani necekl. Poté se Babiš zmocnil největšího českého soukromého rádia a teď má prý zálusk na Novu.
Od loňského podzimu se také stalo něco, o čem by si člověk myslil, že to snad ani nejde: k horšímu změnilo zpravodajství a publicistika veřejnoprávní ČT. Nespokojenci se zmohli na jakousi protestní petici, ale až na výjimky se báli k ní přihlásit.
Nejpozoruhodnější je ovšem tiché souručenství, které se od loňska vytváří mezi babišovským a bakalovským mediálním impériem. Babiš odtud do novin načerpal lidi (prostředí recyklovaného předlistopadového managementu velkými intelektuálními kapacitami nedisponuje). Vlajková loď posthavlovské žurnalistiky, týdeník Respekt, přišel před nedávnem s nestydatou ideologií, podle níž česká společnost prokázala v posledním roce mimořádnou politickou zralost, protože dokázala zkrotit samovládné choutky českého prezidenta. A každý, kdo „hystericky kritizuje“ např. Babiše (ale taky Zemana), jim oběma tím prý jen pomáhá.
Respekt provozuje vlastně už od listopadového převratu stále tutéž falešnou hru: zároveň kope ze jeden manšaft a předstírá, že utkání nestranně píská a dělá mu arbitra elegantiae.
Zbytky „papírové“ nezávislé žurnalistiky, pokud se honem nepřizpůsobí, nebudou mít v tomto nově vznikajícím neformálním mediálním kartelu, ve vznikajícím babišovsko-bakalovském elysiu, místo. To ostatně známe z minulosti.
Tomu všemu je samozřejmě třeba – dokud to ještě aspoň trochu jde - ze všech sil čelit: Je třeba čelit samovolnému propadu české politiky. Je třeba připomínat politickým stranám, které lze aspoň trochu považovat za demokratické, aby v obraně parlamentní demokracie hledaly a nalézaly společnou řeč. Velkou příležitostí budou podzimní komunální volby – ty jsou v Praze zároveň krajskými volbami a Praha má v rámci ČR jako hlavní město a politické i kulturní centrum národa zcela mimořádné postavení. Kdo nemá Prahu, nemá plně v hrsti Českou republiku. Najdou demokratické strany po loňském hanebném selhání sílu na reparát?
A dále: zdá se, že svobodným mediálním prostorem budoucnosti je internet. Je to jakási soft forma samizdatu, nesrovnatelně účinnější než ta, kterou jsme disponovali před listopadem 1989. Odtud je třeba působit na veřejnost, aby nevzdávala úsilí o svobodu a demokracii a aby v tom smyslu tlačila na demokratické politiky.
Jenom tak může naše „ukrajinská cesta“ dopadnout dobře.
