Viděl jsem svou ruku, jak hoří, říká fotograf, kterého zmrzačila bomba

Bílé světlo a hrozné horko. Ale žádná bolest. To si pamatuje britský fotograf Giles Duley z okamžiku, který před pěti lety změnil jeho život. V Afghánistánu stoupl na nastraženou bombu. Exploze ho připravila o obě nohy a levou ruku. Ale pravá mu zůstala. A to pro něj bylo nejdůležitější. Mohl dál fotit. V nemocnici strávil rok, rok a víc než třicet operací. Nohy nahradily protézy. Dnes Duley, stejně jako dřív, jezdí do nejrůznějších koutů světa a dokumentuje lidské utrpení, od zapomenutých konfliktů v Jižním Súdánu či Barmě až po současnou uprchlickou krizi.

Vím, že jste tenhle příběh vyprávěl už tisíckrát, ale stejně… Co se stalo 7. února 2011?

Byl jsem v Afghánistánu – nejsem válečný fotograf, já dokumentuji dopady války – a zajímalo mě, jaký má válka dopad na americké vojáky, kteří tu bojují. Přidělili mě k jedné skupině a byli jsme v oblasti, kde se odehrálo pár přepadení a útoků. Jeden den jsme vyšli na patrolu zkontrolovat areál, ze kterého se střílelo. A když jsme se k tomu areálu přiblížili, stoupnul jsem na nástražnou výbušninu. Nepamatuju si žádný hluk, žádnou bolest… Popsal bych to jako bílé světlo, prostě se všechno proměnilo v bílé světlo a horko. A já vůbec neztratil vědomí… Viděl jsem, že mám pryč nohy, viděl jsem svou ruku, jak hoří… Takže jsem tam ležel a říkal si: Je to tady. Necítil jsem toho moc, jako bych byl unášen ke spánku. Pak se objevili medici a to bylo poprvé, co jsem ucítil bolest. A napadlo mě: to je dobře, když to bolí, znamená to, že jsem naživu. Pamatuju si celou cestu helikoptérou zpátky do Kandaháru, no, nějak jsem to jako zázrakem zvládnul.

Existuje video, které občas ukazujete při svých přednáškách. Záběry natočené americkými vojáky bezprostředně po útoku, zachycují váš transport helikoptérou, ošetřování, injekci do srdce… Jak se na to video můžete zas a znovu dívat?

To je velmi zvláštní. Já jsem se od toho trochu oprostil. Když jsem to viděl poprvé, nešokovala mě moje zranění, ale to, že se dívám na své upřené oči ve chvíli, kdy jsem si myslel, že umírám. Divné, sledovat takový moment.

Kdy přišel ten okamžik, co jste si poprvé po té události řekl: Budu ještě někdy moct fotit?

Hned. Hned, co se to stalo, už jsem na to myslel. Pořád jsem měl pravou ruku, takže pořád můžu fotit… A dokonce v nemocnici v Anglii, kde jsem strávil rok, a když mi poprvé řekli, že už možná nebudu nikdy chodit, už jsem přemýšlel, jak si připevním foťák ke kolečkovému křeslu… Myslím, že právě to mě uvnitř drželo při životě. Přemýšlel jsem, že můj život bude úplně jiný, že se třeba nikdy neožením, že třeba nebudu mít děti, nebudu moct dělat spoustu věcí… Ale byl jsem si jistý, že fotograf budu pořád. Pořád jsem na to myslel, na ničem jiném nezáleželo. Takže víra, že budu zase fotit, mě držela při životě.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.