Opuštěná místa v Čechách. Dvě dívky propadly urbexu

Způsoby, jimiž pracuje náhoda, bývají obvykle překvapivé, přitažlivé a osudové: média byla v posledních dvou týdnech „plna“ zpráv o zachráněném a znovuotevřeném karlovarském Národním domě, kulturní památce se slavnou historií, jejíž rekonstrukce stála po dvacetiletí chátrání půl miliardy korun. Čili je to (prozatím) příběh se šťastným koncem. Jsou ověšem i méně veselé a je jich víc. Zhruba před dvěma měsíci týdny vyšla v nakladatelství Grada kniha Barbory Faiglové a Katky Havlíkové Urbex: opuštěná místa v Čechách. Je to sbírka fantastických fotografií z opuštěných a rozpadajících se domů, obydlí i průmyslových či společenských sídel, doprovázená texty jednak o historii těchto míst, jednak o jejich současném stavu a vyhlídkách na záchranu. Neboť to je urbex neboli městský průzkum neboli průzkum moderních ruin: ohledávání a zachycování dějin tam, kde jako by přestaly existovat. Obě autorky se v rozhovoru vyjadřují nejen ke své zálibě, ale zamýšlejí se i nad tím, k čemu nám je právě historie.

V zasvěcujícím úvodu o urbexu píšete, že urbexeři nezveřejňují nalezené lokace, neboť mají obavu, aby poté nedošlo k jejich ještě většímu poničení. Samy to ale nedodržujete, ani nezůstáváte v anonymitě. Sice si to „zjednodušujete“ uvedením některých staveb obecně známých nebo takových, u nichž existuje naděje na záchranu, ale dobře polovina knihy jsou stavby neznámé. Neodporujete tak pravidlům své komunity? Jak vlastně probíhal výběr staveb, které budou v knize zahrnuty? A jak dlouho kniha vznikala? Vždyť ústecká Masarykova nemocnice, jež je v knížce rovněž zahrnuta, mezitím nestojí.

Bára Faiglová: Je těžké vydat knihu a zůstat v anonymitě. Do knihy jsme vybraly taková místa, kterým lidé již více nemohou uškodit. Zabezpečená, zdemolovaná, opravovaná či natolik zničená, že víc to již nejde… Kniha vznikala několik měsíců, ale zájem o opuštěné budovy začal dávno před jejím vydáním, proto bylo možné použít fotografie i ze staveb, které v době vydání již nestály. Sice se do povědomí lidí určitá pravidla dostaly, ale nejsou to zákony; každý činí, jak uzná za vhodné – a my jsme uznaly, že tato místa do knihy dát můžeme.

Katka Havlíková: Co nazýváme urbexem, je táž činnost, kterou mnozí dělali a dělají, aniž by věděli, že se tomu nějak říká. To, že pak třeba narazí na informaci, že je cosi jako urbex, je spíš utvrdí v tom, že se tomu budou věnovat dál a třeba i víc. Jsou lidé, kteří si všímají, co je kolem nich opuštěné, co chátrá. Vydávají se dovnitř, protože tyhle budovy čím dál častěji mizí, aby je nahradila moderní výstavba, která přitom není zajímavá. Každopádně pro jistotu neuvádíme přesný název nebo lokaci. V knize mají místa krycí názvy, tedy kromě těch notoricky známých nebo těch, kde není co zničit. Kdo ale chce, najde si každé místo. Kdybychom chtěly být nekompromisní, kromě toho, že by nebyla kniha, nemohly by být ani webové či facebookové stránky s fotografiemi. Urbex je dost i o exhibicionismu. Když už někdo něco objeví, chce se fotkami pochlubit. Česká komunita se stále rozrůstá. Je čím dál víc stránek i galerií. Vybíraly jsme z míst, která už jsme měly nafocená a ke kterým se váže zajímavý příběh. Samotná příprava knihy trvala asi tři čtvrtě roku, ale protože Bára fotí dlouho, jsou v knize i stavby, které už bohužel dnes nejsou.

Ptám se na ty zásady komunity třeba proto, že tak je vymezujete v úvodu, a přitom ve třetí kapitole, věnované hotelu Theya, popisujete zachovalou společenskou místnost s nádhernými stropy, která jediná je v celém hotelu nezničená bezdomovci a vandaly. Vzhledem k tomu, že místo zveřejňujete, ho tím přece ohrožujete, ne? I když samozřejmě nečekám, že místní bezdomovci by kupovali a četli vaši knihu.

Katka: Hotel je zveřejněn pod přezdívkou Theya. Umístěn v knize je i proto, že ornament na stropě je zároveň i logem stránky Opuštěná místa. Mezi urbexery je to místo notoricky známé. I místí ho znají velmi dobře. Jeho fotky jsou na webu už dlouho. Totiž to je tak: aby vznikla kniha, musely jsme nějaká místa vybrat. Samozřejmě, může to ublížit. Ale na druhou stranu – ti, co ničí taková místa, nejsou ti, co za nimi jezdí desítky či stovky kilometrů. Většinou opuštěné stavby ničí místní, kteří logicky objeví stavbu dřív, než my.

Bára: U tohoto hotelu nejsou napsané přesné informace, kde se nachází. Kdo si knihu pořídí, tak tam určitě nepojede počmárat zdi ani s sebou nepoveze štafle, aby strop poničil. Místní lidé o hotelu dobře vědí. Jak řekla Katka, místní lidé totiž bývají první, kdo místo objeví – a pokud společenská místnost odolala, odolá i nadále.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku ECHO