Válka u Dienstbiera aneb Když se ochránci chudých bijí o miliardy

Za sporem ministra Jiřího Dienstbiera a vysokého úředníka Martina Šimáčka není souboj dvou ambiciózních mužů, kterým je jeden úřad malý. Rozhoduje se o desítkách miliard na pomoc chudým, především romským rodinám.

Ministr bez portfeje Dienstbier (ČSSD) v úterý vyzval pracovníky vládní Agentury pro sociální začleňování, ať začnou poslouchat jeho příkazy, anebo ať z odejdou z Úřadu vlády. „Rozhodnout se musí ihned,“ prohlásil ministr. Pracovníci agentury nereagovali, ještě předtím ale vyhlásili stávkovou pohotovost, aby je ministr nemohl propustit. Tak se zatím vyhrotil spor, který rozjel Dienstbier před třemi týdny vyhazovem šéfa agentury Šimáčka.

Revolta na úřadu vlády

Ministr Dienstbier se dostal úzkých. Agentura se v lednu stala klíčovou institucí pro čerpání evropských dotací určených nejchudší části české populace. Vyžádala si to Evropská komise, jejíž experti se pozastavili nad tím, že Česko chce sociální pomoc rozdělovat chudým ve třech dotačních programech. Konkrétně programy pro zaměstnanost, vzdělávání a na podporu regionům slibují po deseti miliardách krajům a obcím, které budou investovat ve prospěch chudých občanů. Za chudé se považuje hlavně sto tisíc obyvatel ze zhruba čtyř set sociálně vyloučených, zpravidla romských ghett. Bruselští úředníci tedy požadovali záruku, že se dotace nebudou křížit. A ministerstva školství, práce a místního rozvoje pověřila dohledem právě Šimáčkovu agenturu.

Ještě pod vedením Šimáčka agentura připravila dokument „Metodika koordinovaného přístupu k sociálně vyloučeným lokalitám“. Podle ní bude agentura schvalovat městské a krajské investice přidělené ze třech ministerstev. Tři měsíce po schválení dokumentu se Dienstbier Šimáčka zbavil a vedením agentury pověřil svou náměstkyni Martinu Štěpánkovou. Zaměstnanci to vzali jako vyhlášení války i z toho důvodu, že Štěpánková přišla ze sekce pro lidská práva, s níž neměla agentura dobré vztahy.

Dienstbier mohl protesty ignorovat jen do chvíle, než zjistil, že agenturu nemůže přinutit k práci. Klíčovou instituci na kontrolu dotací pro chudé totiž musí schválit Evropské komise, která na její provoz v příštích sedmi letech přislíbila půl miliardy. S tím by neměly být potíže, pokud Česká republika pošle kvalitní projekt. Tento projekt však ve spolupráci s bruselskými úředníky připravili lidé z agentury, kteří teď nechtějí potřebný dokument dokončit.

Dienstbierovo ultimatum proto na vzbouřené úředníky nezabralo. Nepomohl už ani slib, že nového ředitele agentury vybere ministr v otevřeném výběrovém řízení. Bývalí Šimáčkovi podřízení se pozastavili nad tím, že pro šéfa agentury úzce spolupracující s Bruselem není požadována angličtina, ale že mu stačí několik let praxe na městském úřadě. Proto se objevily spekulace, že je místo připraveno pro sociálního demokrata Davida Beňáka z obvodní radnice Praha 14.

Co žádají vzbouření úředníci

Konfliktem se Šimáčkem vstoupil Dienstbier na horkou politickou půdu, protože o rozdělování dotací chudým usilují vlivné zájmové skupiny. Například kraje by chtěly z evropských dotací financovat praktické školy, kam umísťují především romské žáky. Evropská komise odmítla praktické školy financovat jako diskriminační zařízení a Šimáček tento názor sdílel.

Dalším sporným momentem jsou investice do sociálního bydlení. Silná lobby starostů žádá o peníze na stavbu nových bytovek. Také tomuto plánu Šimáček bránil poukazem, že tak maximálně vzniknou nová ghetta. Odkazoval na praxi Francie, Belgie, Velké Británie nebo Německa, kde městské, státní či nevládní agentury na pomoc chudým obvykle nakupují na volném trhu starší byty, které pak za přísných podmínek pronajímají svým klientům.

Na sociální miliardy z regionálního programu mají nárok také tzv. místní akční skupiny, složené obvykle z politicko-ekonomických elit malých regionů. Pokud by místní politici a podnikatelé rozdělovali dotace bez přísné a nezávislé kontroly z centra, dávali by přednost vlastním radnicím nebo firmám.

Pracovníci agentur se mohou obávat, že Dienstbier rozdělí sociální peníze na projekty typu praktických škol a sociální výstavby, když o ně budou žádat jeho straničtí kolegové. Proto mu s projektem nepomohou a raději se nechají vyhodit z práce. Pak by se čerpání sociálních dotací zpozdilo například o rok, než by projekt znovu sepsali noví zaměstnanci agentury.