Na střet zájmů české ucho neslyší

Úterní mimořádná schůze sněmovny dopadla pro svolavatele z triviálně mocenského hlediska samozřejmě neslavně. Pro nedůvěru vládě nehlasovala ani čtvrtina poslanců. Takový výsledek byl takzvaně ložený a stejně tak ložené bylo, že z jiného úhlu pohledu zase opozice bude moci schůzi vydávat za úspěch, poněvadž využila jediné možnosti, jak nestoudné angažmá ministra Andreje Babiše v obchodech továrníka Andreje Babiše s biopalivy vnutit mediálnímu mainstreamu (ten se jí dosud věnoval spíš povinnostně, kupodivu s čestnou výjimkou České televize a Českého rozhlasu).

Zajímavý byl jistý rétorický posun při vystupování opozičních předáků. Už Babišovi nevyčítají abstraktně jen střet zájmů, popřípadě trvalý střet zájmů, respektive kolosální střet zájmů. Od akademického jazyka přecházejí k živějšímu slovníku. Předseda ODS Petr Fiala například prohlásil, že „teď už to není jenom stálý střet zájmů, teď už je to zneužití moci ve prospěch jedné skupiny,“ předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg mluvil o tom, že si „ministr financí sám přihrává peníze do svých podniků“, poslanec ODS Simeon Karamazov ještě adresněji o tom, že ty „peníze si přihrává do vlastní kapsy“, první místopředseda topky Miroslav Kalousek o Babišově „zjevném obohacování na úkor veřejných rozpočtů“.

Tento šťavnatější slovník je nepřímým přiznáním jedné věci. Sousloví ´střet zájmů´ ve veřejnosti nevyvolává žádné emoce, nepobuřuje ji, je to nesrozumitelná, mrtvá šifra. Babišovi bývá střet zájmů předhazován už déle než rok, aniž by na něho vznikl jakýkoliv vážnější tlak, aby ze střetu zájmů vystoupil – tedy aby prodal Agrofert nebo ho alespoň po dobu působení ve vláde zaparkoval v nějakém svěřeneckém režimu, anebo aby se alespoň neucházel o státní zakázky a úlevy. Agentura AISA na zakázku České televize počátkem května zjistila, že 52 procentům Čechů sice Babišův střet zájmů premiéra Babiše vadí, ale jen čtvrtině vadí silně. To ladí s úplně čerstvým měřením agentury Phoenix research on-line, že silné výhrady má k našemu nejpopulárnějšímu politikovi pouhých 18 procent respondentů. Jednoduchými počty dojdeme k tomu, že pro většinu z těch, co se vyslovují proti jeho střetu zájmů, ten střet zájmů není v hodnocení Babiše rozhodující, že se vyhraní negativně zřejmě v duchu ´když už se na to ptáte´.

Kritika vicepremiéra za střet zájmů není zpravidla prožívaná, stala se z ní floskule, která už zřejmě nikoho nového nevede k hlubšímu zamyšlení. Asi jako když se před deseti lety v každém druhém článku a projevu politika opakovalo sousloví ´věda a výzkum´ a před dvaceti lety každý nový opeřenec ve vysoké politice po Klausovi opakoval nutnost hledat v politice ´pragmatický přístup.´ Nesamozřejmost, s níž se s termínem „střet zájmů“ operuje, má někdy až komické rozměry. Televizní reportéři mluví buď o potenciálním střetu zájmů nebo dokonce o údajném střetu zájmů. Jelikož slovem „údajný“ člověk s normálním zvládáním češtiny dává najevo silnou pochybnost, znásilňuje se v případě Babišových biopaliv ve jménu zpravodajské vyváženosti český jazyk.

Co z té vlažnosti ohledně střetu zájmů nejsilnějšího politika v republice plyne? Jednak hrozné podezření, že většina české společnosti po 25 letech svobody a vzhlížení většiny politiků a elit k západnímu světu prostě necítí nutnost vyžadovat taková základní pravidla klasické liberální demokracie, jako jsou dělba moci nebo striktní oddělování rolí, které postavení ve veřejném životě s sebou nese. Jednak je to výzva pro opozici a samozřejmě i kritické novináře či intelektuály, srozumitelně a přitom nepodbízivě popsat Babišovy sklony k drancování jaksi celkového, akumulovaného majetku společnosti, vytlačování konkurence a malých podnikatelů, „podnikatelské“ nenažranosti. Čeká nás nejenom test chápavosti české populace, ale i sdělnosti té menšiny, co už ví.