Budeme mít konečně protivzdušnou obranu?

Ve dnech 9. a 10. listopadu 2016 proběhl další z tzv. Průmyslových dnů Armády ČR. Jedná se o neveřejnou akci, kde se dodavatelé vojenské techniky setkávají se zástupci ozbrojených sil a srovnávají nabídku a poptávku. Tentokrát šlo o otázku protivzdušné obrany, která se řadí mezi hodně zanedbané položky v českém arzenálu. S tím ale silně kontrastují současné plány, podle nichž se má PVO konečně zbavit pozice „popelky“.

Takřka už se zapomnělo, že už za první republiky patřilo Československo mezi státy, jež měly k tématu protiletadlové obrany co říct. Např. kanony ráže 83,5 mm z plzeňské Škodovky měly výkony plně srovnatelné se známými německými „Flaky“ ráže 88 mm. Málokdo také ví, že se vyvíjela i protiletadlová raketa TRUL s tehdy supermoderním zvukovým naváděním. Po válce ale vývoj kráčel jiným směrem a Československá lidová armáda začala odebírat protiletadlové raketové systémy ze země, kde prý zítra znamenalo včera.

Nutno přiznat, že z ryze technického hlediska jsme na tom neprodělávali. Sovětský svaz si byl vědom kvalit západních letadel, a tak věnoval rozvoji PVO velkou pozornost. Sovětské rakety země-vzduch patřily na špičku, o čemž se mohly západní země přesvědčit značně nepříjemně, a sice prostřednictvím ztrát amerických letounů nad Vietnamem či izraelských ve válce v roce 1973. Tyto účinné sovětské zbraně směřovaly i do ČSSR.

Hodí se připomenout, že v rámci ČSLA fungovaly dvě různé složky PVO. První se jmenovala Protivzdušná obrana vojsk (PVOV) a byla integrována s pozemními silami, kdežto druhá byla označována jako Protivzdušná obrana státu (PVOS) a tvořila fakticky součást letectva. PVOV používala zejména komplexy na pohyblivých terénních podvozcích, mj. typy Strela-10, Osa či Kub, kdežto do sestavy PVOS patřily zejména statické systémy, zejména S-75, S-125 a S-200 a ve finále i dosud obávaný mobilní komplet S-300.

Existence „dvou protivzdušných obran“ může laikovi připadat podivná, avšak rozhodně nejde o cosi, co ČSLA zavedla jen kvůli tomu, že Sovětský svaz byl náš vzor. Již za první republiky existovala obdobná AOPL a TOPL (armádní, resp. teritoriální obrana proti letadlům) a takové rozdělení má dodnes i řada západních zemí. Existují dobré argumenty pro i proti členění PVO na dvě složky, ale jisté je, že Armáda ČR se rozhodla pro druhý způsob. Závažnější však bylo, že česká PVO prodělala skutečně dramatickou redukci.

Naprostá většina kompletů sovětské výroby odešla do výslužby, což by samo o sobě nevadilo, pokud by je vystřídaly jiné zbraně. To se však vesměs nestalo. Systémy PVOS odešly de facto bez náhrady a z PVOV tu zůstaly samohybné komplety Strela-10M a Kub. Alespoň obrana na nejkratší vzdálenost se dočkala omlazení, když armáda koupila špičkové švédské střely blízké obrany RBS-70 s naváděním po laserovém paprsku.

Všechny české systémy PVO dnes provozuje 25. protiletadlový raketový pluk, jehož základna se nachází ve Strakonicích. Tito „rakeťáci“ ale několik let neměli jasno o budoucnosti, jelikož tzv. Bílá kniha o obraně, která vznikla v roce 2011, předpokládala další redukci. Z české PVO měly zůstat opravdu už jen RBS-70, zatímco komplety Kub krátkého až středního doletu měly odejít bez náhrady. Nelze se divit, že to vzbudilo velké debaty.

Komplet Kub si získal značný respekt za zmíněné izraelsko-arabské války v roce 1973, kdy se mu začalo říkat „Tři prsty smrti“. Koncem 80. let byl již zastaralý, do ČSLA však měl na jeho místo přijít systém Buk (ano, ten, jenž se „proslavil“ sestřelem letu MH17 nad Ukrajinou). Do SSSR už odjeli na výcvik naši vojáci a dodávky měly začít snad už roku 1990, ovšem listopad 1989 všechno změnil. Kub zůstal ve službě a plánovala se modernizace, ale z té se uskutečnila jen část, a to omlazení radarů na provedení SURN CZ.

Pardubická Retia chystala i upgrade odpalovacích zařízení, resp. integraci nových raket, jak to udělali i Poláci, avšak Bílá kniha doporučovala Kub již nerozvíjet a vyřadit. Typ RBS-70 patří v kategorii systémů blízké obrany na absolutní špičku, jeho dostřel však činí jen 8 km. Obrana proti hrozbám ve větší vzdálenosti se tedy měla zajišťovat za pomoci spojenců nebo nijak, což byl značně pofiderní koncept. Naštěstí ale v roce 2015 přišla Koncepce výstavby Armády ČR, která odrážela poučení ze změněné bezpečnostní situace.

Vedle již probíhající náhrady radiolokátorů protivzdušné obrany (tzv. MADR) se tedy plánuje nákup zcela nového kompletu protivzdušné obrany středního dosahu. Specifikace AČR hovoří o ničení cílů ve vzdálenosti 50 km a ve výšce 25 km, což je výrazný nárůst proti systému Kub (dálka 23 km, výška 10 km). Celkem by se měly zakoupit čtyři baterie pro ochranu důležitých objektů (např. jaderných elektráren) a vojsk v zahraničí.

Na listopadovém Průmyslovém dnu představila své nabídky řada firem, a to izraelské Rafael a IAI, americké zbrojovky Raytheon a Lockheed Martin, mezinárodní evropská značka MBDA, norský Kongsberg a německý Diehl. Neoficiální zprávy mluví o tom, že největší šance by měl mít komplet NASAMS od značek Raytheon a Kongsberg (jehož předností je mj. kompatibilita s raketami AMRAAM na stíhačkách Gripen) a dále izraelský Rafael SPYDER, avšak ještě nic není rozhodnuto, protože výběrové řízení teprve začne.

Tím ale plány armády v oblasti PVO nekončí. Bude totiž kupovat i zmodernizované komplety blízké obrany RBS-70 NG, které již v loňském roce prodělaly zkoušky v Česku, a chce do své výzbroje zařadit i nový komplet kategorie C-RAM. Touto zkratkou (Counter Rocket, Artillery and Mortar) se označují zbraně, které zajišťují ochranu vojáků a základen proti dělostřelectvu, a sice tak, že přímo sestřelují přilétající granáty a rakety.

Systémy C-RAM představují novinku, protože se zrodily v reakci na konflikty v Afghánistánu a Iráku a na útoky palestinských a libanonských ozbrojenců proti Izraeli. Některé z typů sázejí na rychlopalné kanony (jako americký Centurion či německý MANTIS), kdežto jiné používají řízené rakety (slavný izraelský Iron Dome) a výhledově se počítá i s nasazením malých laserů. Také zde tedy bude mít Armáda ČR z čeho vybírat.

Navíc už existuje zadání studie, ze které má vzejít doporučení pro tzv. anti-dron, tedy komplet pro likvidaci malých bezpilotních letadel. Ta se mohou změnit v hodně vážnou hrozbu, pokud (resp. podle většiny odborníků spíš „až“) je ve větším měřítku začnou užívat teroristé. Obranu proti nim by mohly docela dobře zajistit systémy C-RAM, ale objevují se také jiné prostředky proti dronům, které je např. lapají do sítí nebo sázejí na elektronické rušení. Každopádně jde o obor, který se (stejně jako C-RAM) velmi zajímavě rozvíjí.

Koncepce a ambice tedy nechybí a oproti dřívějším rokům se zdá, že snad nebudou chybět ani finance, protože vláda (konečně) začíná na obranu vynakládat větší prostředky (a lze čekat, že zesílený tlak z Trumpovy Ameriky způsobí další navýšení). Ještě by se ale měl dávat pozor na to, aby se celá věc trochu „nepřekombinovala“. Skutečným cílem by totiž mělo být vybudovat jednu úzce integrovanou soustavu, ve které se propojí radary MADR, komplety RBS-70, nový raketový systém středního dosahu i zbraně typu C-RAM.

Tento argument pro změnu svědčí ve prospěch Izraele, jenž coby jediný nabízí již integrovaný „balíček“. Radar EL/M-2084 kategorie MADR totiž slouží také pro navádění protiletadlového systému SPYDER a komplexu Iron Dome, což by logicky velice usnadnilo budování jednotné obranné soustavy. Na straně Izraele navíc leží hodně důležitý argument, že jeho systémy už za sebou mají rozsáhlé (a úspěšné) bojové nasazení.

Výrobci ze států NATO pochopitelně zdůrazňují zeměpisnou blízkost či snazší integraci s tím, co už česká armáda používá. Nesmírně důležitá bude rovněž schopnost zapojit do všeho český průmysl, od podvozků značky Tatra po domácí dodavatele radiotechniky (proto Izrael navázal spolupráci se značkou Retia). Českou armádu nečeká jednoduché rozhodování, avšak musíme doufat, že výsledkem procesu bude (konečně) opravdu účinný obranný systém, protože dnešní situace už je prostě neudržitelná a potenciálně nebezpečná.